IV.ÚS 155/99 · Ústavní soud České republiky

K podmínkám k ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing.

M. N., zastoupeného JUDr. R. D., advokátem, proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 18 Co

608/98, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne

30. září 1998, sp. zn. 18 C 89/95, a to se souhlasem účastníků bez

ústního jednání, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998,

sp. zn. 18 Co 608/98, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze

dne 30. září 1998, sp. zn. 18 C 89/95 se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel se dne 24. března 1999 v zákonné lhůtě dle

ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), obrátil na

Ústavní soud se stížností, jíž napadá výše specifikované

rozhodnutí městského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního

soudu, který zastavil řízení ve věci.

V uvedené věci stěžovatel požadoval žalobou zrušení

podílového spoluvlastnictví k nemovitosti ve vztahu ke dvěma

osobám, o nichž neměl žádnou povědomost a jejichž jména znal

toliko z výpisu z katastru nemovitostí. Z toho důvodu požadoval,

aby jim byl ustanoven opatrovník dle ustanovení § 29 odst. 2

o.s.ř. Nalézací soud stěžovatele opakovaně vyzval, aby prokázal,

že mu není znám pobyt žalovaných, ani jiné údaje. Stěžovatel

poukázal na neznámý pobyt žalovaných nejméně od roku 1945 a uvedl,

že žalované byly židovského původu.

Stěžovatel poukazoval též na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV. ÚS 300/96, dle nějž označí-li navrhovatel v občanském soudním

řízení zcela přesně odpůrce jako účastníka tohoto řízení,

a jediné, co je nepochybné, je to, že jeho pobyt není znám, neboť

byly vyčerpány všechny dostupné prostředky k jeho zjištění, potom

rovněž jedinou a nezbytnou procesní možností v takové situaci je

ustanovení opatrovníka dle ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř. Aplikace

ustanovení § 43 o.s.ř. nepřichází proto v této situaci v úvahu.

Ve vyjádření účastníka řízení - Městského soudu v Praze,

zaslaném Ústavnímu soudu prostřednictvím předsedkyně senátu 18 Co,

se uvádí, že odvolací soud přisvědčil závěrům soudu nalézacího

o tom, že samotné tvrzení neznámého pobytu nevyvrací pochybnosti,

zda skutečně jsou žalované neznámého pobytu, zejména jestliže

stěžovatelé odmítli spolupracovat se soudem při identifikaci

žalovaných a prokázat, z jakých údajů či důkazů čerpali své

poznatky. Zastavení pak odůvodňuje neposkytnutím potřebné

součinnosti k postupu dle ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř. Dále

účastník řízení na svých právních závěrech trvá a nemá co by

dodal.

K věci se vyjádřila předsedkyně senátu Obvodního soudu pro

Prahu 10, která ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatele opakovaně

vyzvala k doložení neznalosti místa pobytu žalovaných, resp.

k navržení důkazů k prokázání tvrzení o tom, že jim není pobyt

žalovaných znám. Jelikož žalobce - stěžovatel tento důkaz

nepředložil, nesplnil tím svoji povinnost stanovenou v ustanovení

§ 120 odst. 1 o.s.ř. a proto bylo řízení ve věci zastaveno.

Z uvedeného důvodu proto považuje ústavní stížnosti za nedůvodnou.

Z jednání stěžovatele je patrný právní zájem na zrušení

podílového vlastnictví, kdy bez souhlasu všech spoluvlastníků je

nakládání s majetkem ztíženo. Z uvedeného důvodu je možno

považovat podání žaloby na zrušení spoluvlastnictví jako jistou

formu čestného prohlášení, kterou stěžovatelé, navrhují-li

ustanovit žalovaným opatrovníka, dle ustanovení § 29 odst. 2

o.s.ř., pro neznámý pobyt, dávají jednoznačně najevo, že se jim

nepodařilo žádným způsobem zjistit adresy žalovaných a tedy ani

navázat kontakt důležitý pro jednání o společném majetku.

Vychází-li Ústavní soud z předpokladu, že stěžovatelé úmyslně

netají adresy žalovaných, což dokládá právě podání žaloby na

zrušení spoluvlastnictví, je jakékoliv prokázání neznalosti, tak

jak je požaduje nalézací soud, obtížné. Také fakt, že žalované

nebyly kontaktovány nejméně od roku 1961, tedy po dobu 38 let,

neprojevily žádný zájem o majetek, který jim náleží, když

vlastnické právo k tomuto majetku nebylo nijak dotčeno, a to ani

na základě nařízení vlády č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících

se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru,

na jehož základě přešly podíly ostatních spoluvlastníků na stát na

základě výměru FO ONV v Praze ze dne 13. listopadu 1961, svědčí

o důvodných pochybnostech, zda vůbec žijí.

Ke konstatování obecných soudů, na základě kterých nebylo

stěžovatelům vyhověno, tj. že nejsou splněny podmínky k ustanovení

opatrovníka podle ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř., je třeba

podotknout, že žádné takové podmínky nejsou zákonem stanoveny,

nelze tedy po stěžovatelích jejich splnění vyžadovat. Pokud se

v uvedeném konstatování soudy opírají patrně o rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 1/75, ze dne 14. března 1975

[Sborník IV: 694], pak je nutno konstatovat, že v uvedeném

judikátu se uvádí, že jsou to právě obecné soudy, jejichž

povinností je prověřit tvrzení stran o neznámém pobytu, kterým by

v uvedeném případě mohlo být například čestné prohlášení žalobců,

že nejsou způsobilí zjistit rodná data osob neznámého pobytu.

Jelikož z podkladů, které stěžovatelé předložili soudu nalézacímu

jednoznačně plyne, že jediný poznatek o existenci osob, které jsou

spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti, je právě z výpisu

z katastru nemovitostí, měl v takovém případě soud těmto osobám

ustanovit opatrovníka. Mohl tak učinit například po nařízení

jednání, při němž mohl výslechem stěžovatelů vyvrátit případné

pochybnosti o jejich neschopnosti uvést bližší údaje.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že

v konkrétní věci bylo možné v řízení pokračovat, a pokud tak

obecné soudy neučinily, porušily právo stěžovatele na soudní

ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 30. září 1999