III.ÚS 70/99 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 70/99

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. I. S., Dr., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. června 1998, sp. zn. 5 E 1385/96, mimo ústní jednání dne 14. 7. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1

písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] domáhá zrušení pravomocného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne

5. června 1998 (5 E 1385/96-55), jímž byl udělen příklep nemovitostí v napadeném usnesení popsaných (původně ve vlastnictví stěžovatele) dražiteli. Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tak, že si je vědom, že ji podává po zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2 zákona), jakož i toho, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tvrdí však, že takto podaná ústavní stížnost by neměla být Ústavním soudem odmítnuta jako nepřípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána ve lhůtě do 1 roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by však blíže rozvedl, v čem by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vede polemiku se závěry obecných soudů, a to jednak ve vztahu ke stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí pro účely dražby (dle znaleckého posudku), jednak ke způsobu doručení napadeného rozhodnutí, o kterém, jak tvrdí, se nedozvěděl, a proto nemohl podat řádný opravný prostředek, když jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání nebylo obecnými soudy vyhověno. Závěrem stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti

(§ 72 odst. 2 zákona).

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Ze samotné ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené k jejímu podání a nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se stěžovatel domáhal aplikace ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona, sluší konstatovat, že ani sám ve své ústavní stížnosti neuvádí, v čem by jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy. Z obsahu ústavní stížnosti je však patrno, že stěžovatel sleduje výhradně své osobní zájmy, nehledí již ani k tomu, že postupem dle označeného ustanovení zákona by došlo k zásahu do již konstituovaných vlastnických práv třetí osoby, tedy k postupu, kterým by Ústavní soud zasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod oprávněného vlastníka, který předmětné nemovitosti nabyl zákonným způsobem za zákonem stanovených podmínek. Tvrdí-li stěžovatel, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces proto, že mu nebylo řádně doručeno napadené rozhodnutí a že tak proti němu nemohl podat řádný opravný prostředek, pak ani tuto námitku Ústavní soud neshledal jako důvodnou, neboť jak z předložené ústavní stížnosti, tak z jejich příloh vyplývá, že obecné soudy, zejména Krajský soud v Hradci Králové, se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly i s touto námitkou, kterou stěžovatel v řízení před obecným soudem rovněž uplatnil; jestliže obecné soudy postupovaly v řízení zcela v souladu se zákonem (§ 254 odst. 2 o. s. ř.), a jestliže také jejich rozhodnutí zákonu odpovídá, nelze jim ani z ústavního hlediska nic vytknout.

Stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené zákonem, neboť vzhledem k datu doručení napadeného rozhodnutí (dne 9. 7. 1998) tato lhůta skončila nejpozději dnem

8. 9. 1998 (když poslední den připadl na neděli dne 6. 9. 1998). Z podacího razítka je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána k poštovní přepravě až teprve dne 5. 2. 1999.

Ústavní stížnost byla proto posouzena jako opožděná, a protože nebyly shledány ani důvody pro postup ve smyslu již dříve zmíněného ustanovení zákona [č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 75 odst. 2 písm. a)], bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. července 1999