III.ÚS 595/99 · Ústavní soud České republiky

K povaze rozhodnutí vydaného v daňovém řízení

Ústavní soud

rozhodl dne 12. 10. 2000 mimo ústní jednání se

souhlasem účastníků a v senátě ve věci stěžovatelky I. H., za

účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, se

sídlem v Brně, nám Svobody 4, proti usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 1. září 1999, sp. zn. 29 Ca 28/99, týkající se

daňového ručitelství, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 1999, sp. zn.

29 Ca 28/99, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka podala dne 2. 12. 1999 ústavní stížnost, která

směřovala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září

1999 (29 Ca 28/99-32) a tvrdila, že "jím byla porušena její

základní práva na soudní ochranu a soudní přezkum správního

rozhodnutí". Ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že Finanční

úřad Brno-venkov (dne 22. 7. 1998 pod sp. zn.

99293/98/293940/2246) vyzval stěžovatelku (§ 57 odst. 5 zák. č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), jako ručitelku, k úhradě

vykázaného daňového nedoplatku ve výši 20.000,- Kč, a to za

daňového dlužníka firmu F., spol. s r. o. Proti této výzvě podala

stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že ručitelkou není,

nicméně Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 27. 11.

1998 (5955/98/FŘ/150) její odvolání zamítlo.

Zamítavé rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně napadla

stěžovatelka žalobou na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu

podanou ke Krajskému soudu v Brně; v žalobě zejména namítala, že

správce daně se nedomáhal nejprve splnění závazku po daňovém

dlužníkovi, ale ihned ji vyzval k zaplacení daňového nedoplatku

jako ručitelku, ačkoli za nesplněnou daňovou povinnost jí není.

Krajský soud v Brně dne 1. 9. 1999 usnesením sp. zn. 29 Ca

28/99 řízení zastavil a své rozhodnutí odůvodnil tím, že napadené

správní rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je z přezkumné

činnosti soudu zákonem vyloučeno [§ 248 odst. 2 písm. e) o. s.

ř.]. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně pak obecný soud

považuje za rozhodnutí, které se týká pouze procesně právní pozice

stěžovatelky (v řízení před soudem žalobkyně), nikoliv však jejich

hmotných práv a povinností, bylo by proto v rozporu se zásadou

právní jistoty věřitele, kdyby na základě hmotně-právních námitek

proti rozhodnutí správce daně, tedy proti rozhodnutí procesní

povahy, uplatněných až ve stádiu vymáhání daňového nedoplatku

daňového dlužníka, který je primárním nositelem daňové povinnosti,

došlo k meritornímu přezkoumávání rozhodnutí a případně i zániku

vykonatelnosti rozhodnutí. Závěrem vyslovil krajský soud názor, že

žalobou napadeným rozhodnutím není řešeno, zda stěžovatelka je či

není ručitelkou, ale že jde o rozhodnutí zasahující do vztahu mezi

daňovým dlužníkem, žalobkyní jako stěžovatelkou a ručitelkou

a oprávněným, jímž je žalovaný.

Rozhodnutí obecného soudu napadla stěžovatelka ústavní

stížností, v níž s odkazem na již dříve zmíněné porušení ústavně

zaručeného práva tvrdila, že výzva správce daně (§ 57 odst. 5 zák.

č. 337/1992 Sb.) se dotýká přímo jejich práv a povinností, je

rozhodnutím daňového řízení, a proto je proti ní přípustný opravný

prostředek, ačkoli obecně proti výzvám v daňovém řízení opravný

prostředek přípustný není. V § 57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. je

výslovně uvedeno, co lze v odvolání namítat, mimo jiné tu

skutečnost, že stěžovatelka není ručitelem a právě tuto námitku

stěžovatelka vznesla ve všech opravných prostředcích včetně

správní žaloby. Soud se tedy měl žalobou meritorně zabývat,

a jestliže tak neučinil na úkor jejich ústavně zaručených práv,

pochybil.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření (§ 48 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), jako

účastník řízení, uvedl, že k porušení ústavních práv stěžovatelky

jeho rozhodnutím nedošlo, neboť se při posuzování její žaloby od

zákonem stanoveného postupu neodchýlil. Základem pro posouzení

věci je ručitelský závazek, jeho akcesorická podstata a nikoliv

primární daňová povinnost, jejímž nositelem je v daňové oblasti

dlužník. V oblasti veřejného práva (placení daní) je vztah ručení

formulován (zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve

znění pozdějších předpisů) jako subjektivní závazek (povinnost)

ručitele zaplatit daňový nedoplatek daňového dlužníka. V dalším

pak krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Finanční ředitelství Brno ve svém vyjádření ze dne 29. 2.

2000, jako vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zákona), popřelo vývody

stěžovatelky v ústavní stížnosti rozvedené; stěžovatelka byla

vyzvána k plnění platební povinnosti na základě jejího postavení

z titulu ručení, když takovýto postup byl uplatněn v souladu

s ustanovením § 57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Dále pak vedlejší

účastník uvedl, že uplatnil vůči daňovému dlužníkovi požadavek na

zaplacení daňového nedoplatku a až poté, když daňový dlužník

nezaplatil, byla vyzvána výzvou (označenou shora) jako ručitel

stěžovatelka; navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud totiž již dříve ve svých rozhodnutích (např.

III. ÚS 373/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 13., vydání 1., č. 30, Praha 2000) vyložil,

jak je nutno řízení a přezkum správního rozhodnutí vydaného

v daňovém řízení chápat, zejména ve vztahu k postavení ručitele

a jeho právu domáhat se soudního přezkumu takovéhoto rozhodnutí.

Podle ustanovení § 244 a dalších občanského soudního řádu

přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí

orgánů veřejné správy. Podle ustanovení § 57 odst. 5 zák. č.

337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební

povinnosti. Odvoláním může namítat pouze skutečnost, že není

ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem

stanoveném rozsahu, nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatelka ve

svém odvolání mimo jiné uvedla, že není ručitelkou, uvedla tedy

zákonný důvod pro odvolání. Jak již uvedeno, nadřízený správní

orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud v Brně (k podané

žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí) řízení zastavil.

Rozhodnutí správního orgánu (finančního úřadu, resp.

finančního ředitelství jako orgánu odvolacího), jímž ukládá

účastníku řízení povinnost k plnění na základě jeho postavení jako

daňového ručitele, musí být přezkoumatelné obecným soudem co do

skutkové a právní stránky věci v režimu správního soudnictví podle

části páté občanského soudního řádu, jestliže žalobce své

postavení ručitele zpochybňuje.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí

pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí, a zejména

i skutkový stav v podobě existence skutečnosti, které alespoň

naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí.

Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení

právního předpisu, tedy k podstatné vadě řízení, nebo k tomu že

skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen

za ručitele, jím být nemusí, zůstala by při extenzivním výkladu

pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatelka bez soudní ochrany, která

je jí však Listinou základních práv a svobod čl. 36 odst. 1, 2

zaručena.

Porušení základních práv a svobod tak spočívalo

v neposkytnutí soudní ochrany, neboť Krajský soud v Brně se

přidržel extenzivního výkladu pojmu "procesní rozhodnutí", a to

v takovém rozsahu, které vedlo k zásahu do základních práv

stěžovatelky. Na obecném soudu bude, aby v následném řízení

uvážil, zda k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky

skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně

skutečně odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti,

který by vedly k nesprávnému označení ručitele (k tomu srov. např.

nález ve věci III. ÚS 593/99 - dosud ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu České republiky nepublikován).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jak shora

je označeno, zrušit [§ 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 12. 10. 2000