III.ÚS 415/99 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 415/99

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 1999, sp. zn. 25 Co 644/98, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. června 1998, sp. zn. 11 C 1123/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 1999 (25 Co 644/98-131) a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne

19. června 1998 (11 C 1123/95-110) s tím, že obecné soudy obou stupňů porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tím, že zamítly jeho návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle § 5 zák. č. 87/1991 Sb. vedlejším účastníkům (v řízení před obecnými soudy odpůrcům). Porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy nesprávně interpretovaly příslušná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., zejména § 3, neboť stěžovatele nepovažují za oprávněnou osobu s odůvodněním, že nebyl státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky ke dni 1. 10. 1991, ale stal se až občanem České republiky ke dni 1. 11. 1994, když "zejména Krajský soud v Praze považuje podmínky státního občanství k uvedeným datům za kumulativní, a to bez ohledu na nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod č. 164/1994 Sb.". Z citovaného nálezu pak stěžovatel dovozuje, že pro přiznání postavení oprávněné osoby postačuje, splňoval-li podmínky stanovené zákonem v návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu, tedy ke dni

1. 11. 1994, a to bez ohledu na tu skutečnost, že ke dni 1. 10. 1991 podmínku státního občanství nesplňoval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne

[§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku (sp. zn. 11 C 1123/95) a z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů obou stupňů se podává, že Krajský soud v Praze se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a své rozhodnutí také náležitým a zákonem přikázaným způsobem odůvodnil (§157

odst. 2 o. s. ř.), přičemž nelze přehlédnout, že s ohledem na ustanovení § 3 zák. č. 87/1991 Sb. musela oprávněná osoba splňovat podmínku státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky ke dni 1. 10. 1991. Na této skutečnosti nic nezměnil nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 164/1994 Sb., který se zabýval výhradně otázkou trvalého pobytu a příslušná ustanovení zákona, týkající se této skutečnosti, shledal jako neústavní, čímž otevřel nové lhůty pro uplatnění restitučních nároků výhradně osobám, které nemohly svůj restituční nárok uplatnit pouze z tohoto důvodu, tj. z důvodu neexistence trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky. Žádné jiné ustanovení citovaného zákona předmětným nálezem, zejména ve vztahu k podmínce státního občanství, nebylo dotčeno. Pokud tedy Krajský soud v Praze dovodil, že stěžovatel nesplňuje podmínku státního občanství uvedeným rozhodným obdobím, pak takovýto postup obecného soudu nelze považovat za postup v rozporu s ústavními principy soudního řízení.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci byla vydána na základě protiústavního postupu těchto orgánů nebo na základě ústavně nekonformní aplikace zákona. Důvody stěžovatelem rozvedené v jeho ústavní stížnosti proto posoudil jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, která však na ústavnost stěžovatelem napadených rozhodnutí nemá vliv, a proto s přihlédnutím k uvedeným důvodům byla ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná a jako taková odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. září 2000