III.ÚS 391/99 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 391/99

Ústavní soud rozhodl dne 20. 1. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Ž.,

zastoupené JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 1999, sp. zn. 12 Co 453/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem

[§ 30 odst. 2, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 1999 (12 Co 453/99) a aniž by tvrdila, resp. vyložila, které z jejich ústavně zaručených práv mělo být rozhodnutím obecného soudu (a zejména proč) porušeno, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti samotné, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že obecné soudy ve dvou stupních shodně zamítly (odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil) stěžovatelčin návrh na výkon (správního) rozhodnutí, jež ukládá povinným odstranit "oplocení z pozemku oprávněných č. parc. 775/2 a 788/2 v kat. úz. H.", a to - stručně řečeno - pro neúplnost a nejasnost exekučního titulu, když důvody, které je k tomu vedly způsobem zcela dostatečným a ve shodě se zákonem (§ 157

odst. 2 o. s. ř.) zřetelně vyložily v odůvodněních svých rozhodnutí.

Opačné přesvědčení stěžovatelky podložené tvrzením, že "jiné oplocení jejich pozemků č. parc. 755/2 a 788/2 v kat. úz. H. neexistuje, a proto byl její návrh dostatečně přesný a určitý", na zákonu odpovídajících závěrech obecných soudů nic nemění, stejně jako je nemůže odůvodnit apodiktické tvrzení, dle něhož obecné soudy porušily "její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nehledě již ani k tomu, že do pravomoci Ústavního soudu přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nespadá, jak opakovaně v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu bylo již dříve vyloženo (k tomu srov. např.

II. ÚS 45/94

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995).

Stěžovatelčina ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. ledna 2000