III.ÚS 311/99 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 311/99

Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 9. prosince 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti J. K. zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 9/99-30, ze dne 28. dubna 1999, a Okresního soudu v Děčíně č. j. 14 C 2198/97-19, ze dne 27. října 1998, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem, podaným 24. června 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 1999, č. j. 10 Ca 9/99-30, a Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. října 1998, č. j. 14 C 2198/97-19. Uvedl, že podle jeho přesvědčení označenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo zaručené Ústavou, když soudy vyhověly žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy, uzavřené dne 22. dubna 1994, když i po vznesené námitce promlčení dospěly k závěru, že došlo platně k odstoupení od smlouvy a určily, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížnosti, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. října 1998, č. j. 14 C 2198/97-19, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 1999, č. j. 10 Co 9/99-30, nebylo zjištěno pochybení soudů při aplikaci ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, § 48 odst. 1 a § 517 odst. 1 občanského zákona a nebyl shledán ani zásah do práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na lhůtu, v níž měl stěžovatel plnit, a den, kdy došlo věřitelem k odstoupení od smlouvy, soudy k námitce promlčení, vznesené stěžovatelem, nepřihlédly důvodně.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 1999