II.ÚS 206/99 · Ústavní soud České republiky

II. ÚS 206/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. E. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. 31 To 97/99-236, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 1. 1999, č. j. 1 T 812/98-227, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 23.4. 1999 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s podáním, kterým napadl usnesení Okresního soudu v České Lípě z 19. 1. 1999, č. j. 1 T 812/98-227, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Podle jeho názoru samosoudce nerespektoval nález ústavního soudu,

sp. zn. III. ÚS 337/97

. Stěžovatel nebyl právně zastoupen a podání nesplňovalo další požadavky pro ústavní stížnost, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť z něj dále nevyplývalo, zda se jím napadá pravomocné usnesení Okresního soudu v České Lípě.

Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad svého podání, což ve lhůtě učinil. V novém podání, učiněném již cestou právního zástupce a označeném jako ústavní stížnost, však své podání rozšířil i o námitky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. 31 To 97/99-236. K návrhu se vyjádřila za Krajský soud v ústí nad Labem - pobočka Liberec, předsedkyně senátu JUDr. D. Š., která pouze odkázala na rozhodnutí krajského soudu. Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Ústí n. Labem se účasti vzdalo. Z vyjádření samosoudce JUDr. V. Ch. vyplynulo, že dne 24. 6. 1999 bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele.

II. ÚS 206/99

Ústavní soud proto nejdříve posoudil přípustnost projednání ústavní stížnosti a došel k závěru, že nesplňuje podmínky stanovené § 72 odst. 2 zákona o ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. 31 To 97/99-236, bylo stěžovateli doručeno dne 5. 3. 1999, takže lhůta k jeho napadení uplynula 4. 5. 1999. Stěžovatel tak ale učinil až podáním, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 3. 6. 1999. Ústavní soud vychází z toho, že ve stanovené lhůtě 60 dnů od doručení je nutno napadnout rozhodnutí o posledním procesním zákonném prostředku, který má stěžovatel k dispozici. Pokud se tak nestane, je návrh nepřípustný.

Jedinou výjimku z tohoto pravidla stanoví § 75 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu, který stanoví, že ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Smyslem výzvy k odstranění vad bylo jednak to, aby si stěžovatel za pomoci advokáta zvážil za této situace, zda ústavní stížnost přesto podá. V případě, že by nevyčerpal opravné prostředky, bylo by povinností ústavního soudu přezkoumat, zda jeho stížnost splňuje podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu a bez ohledu na podmínku § 75 odst. 1 téhož zákona přesto ústavní stížnost projednat. V projednávaném případě to přicházelo do úvahy s ohledem na to, že stěžovatel Okresnímu soudu v České Lípě vytýkal nerespektování nálezu ústavního soudu.

V daném případě však z nového podání stěžovatele vyplynulo, že opravné prostředky vyčerpal, takže použití výjimky z § 75 odst. 1 ve formě postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nebylo možné. Ustavní soud zde stojí na stanovisku, že je možné podat i tzv. blanketní ústavní stížnost, která není vůbec odůvodněna a že takovou stížnost je možno doplňovat i po 60-ti denní lhůtě od doručení rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřuje. Není však možné dodatečně napadnout rozhodnutí, které vůbec v prvním podání nebylo zmíněno a jehož existenci z něj ani není možno dovodit. To je právě případ podání stěžovatele, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 23. 4. 1999. To by bylo v rozporu s institutem odstranění vad podání, neboť v takovém případě by šlo o podání nové, nikoli doplněné a opravené, neboť určujícím znakem ústavní stížnosti je rozhodnutí, proti kterému směřuje a které požaduje zrušit. Jde tedy o odlišnou situaci než v případě, kdyby bylo napadeno pouze pravomocné rozhodnutí krajského soudu, a teprve dodatečně napadeno i rozhodnutí okresního soudu, které mu předcházelo. Opačný postup však možný není a ústavní soud zde musel ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR respektovat kogentní ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o ústavním soudu a návrh odmítnout, neboť pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. 31 To 97/99-236, bylo stěžovatelem napadeno po lhůtě tímto zákonem určené v § 72 odst. 2.

II. ÚS 206/99

Poznamenává se pouze, že kromě toho i v opačném případě by nebylo možné rozhodnout o návrhu rozhodnutí tak, jak jej stěžovatel ve svém novém podání formuloval. Petit svého návrhu stěžovatel formuloval tak, že "podává u Ústavního soudu stížnost pro porušení zákona" a "domáhá se přezkoumání zákonnosti postupu obou soudů a propuštění z vazby na svobodu, protože na něm byla vykonávána vazba nezákonným způsobem". Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže rozhodovat o zákonnosti, nýbrž jen o ústavnosti rozhodnutí obecných soudů. Stejně tak nemůže rozhodovat o propuštění z vazby. Ž toho hlediska by bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh, k jehož projednání není ústavní soud příslušný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 1999

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu