II.ÚS 134/99 · Ústavní soud České republiky

Neplatnost alografní závěti

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti 1) MUDr. M. T., 2) M. Ch., zastoupených JUDr. J. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, č. j. 24 Co 23/99-95, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 3. 1999, se stěžovatelky domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, č. j. 24 Co 23/99-95, kterým k odvolání stěžovatelek bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 1998, č. j. D 1693/97-33.

V dané věci bylo projednáno dědické řízení po zemřelé PhDr. H. T., zemřelé dne 5. 11. 1997, posledně bytem Praha 6, N. 1908/20. Ve věci byla předložena závěť zůstavitelky, sepsaná podle ustanovení § 476c o. z., t. j. závěť s předčítatelem, která byla touto formou pořízena proto, že zůstavitelka v té době měla zlomenou ruku a nemohla závěť pořídit vlastnoručně.

Obvodní soud pro Prahu 6, který je příslušný k projednání dědictví, usnesením ze dne 27. 2. 1998, č. j. D 1693/97-33, prohlásil předloženou závěť za neplatnou. V odůvodnění svého usnesení soud dovodil, že v listině poslední vůle nebyly dodrženy obligatorní požadavky formy závěti, t. j. údaj o tom, kdo listinu sepsal, kdo ji přečetl a jakým způsobem zůstavitelka potvrdila, že se jedná o její pravou vůli. Dále, že u podpisů svědků nejsou uvedena jejich jména a ani bližší údaje jejich identifikace, které nelze z pouhé grafické formy podpisu dovodit. Nedostatek předepsané formy měl za následek neplatnost právního úkonu podle § 40 odst. 1 o. z. Obvodní soud rovněž dospěl k závěru, že projev vůle zůstavitelky je neplatný, vzhledem k ustanovení § 37 odst. 1 o. z., a to pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost.

K odvolání stěžovatelek odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ve zdůvodnění usnesení znovu rozebral znění §§ 476-476f o. z., zvláště s přihlédnutím k ustanovení § 476c o. z. Podle odvolacího soudu chybějící údaje v závěti, které představují kogentní ustanovení její formy, mají za následek neplatnost úkonu. Splnění formálních náležitostí posuzuje soud v řízení o dědictví z úřední povinnosti. K námitce odvolatele (nyní stěžovatelek), že mělo být postupováno podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., odvolací soud správně uvedl rozdíl mezi postupem soudu podle odst.1 a odst. 2 citovaného ustanovení, který spočívá v tom, že podle odst. 1 soud zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti závěti. Postup podle odst. 2 je na místě tehdy, jde-li o posouzení skutkové podstaty, které jsou mezi účastníky sporné. K postupu podle citovaného odst. 2 v pojednávaném případě nemohlo dojít pro vlastní nedostatek formy závěti.

V dodatku ústavní stížnosti ze dne 6. května, kterou podala nekvalifikovaně sama stěžovatelka M. Ch., uvádí m. j., že v ústavní stížnosti jsou obsaženy námitky, které již byly uplatněny v odvolání k Městskému soudu v Praze. Ústavní soud sdílí tento názor stěžovatelky, neboť jak odvolání k Městskému soudu, tak i ústavní stížnost je zaměřena na skutečnost, že vytýkané nedostatky závěti nejsou jen nedostatkem formálního rázu, nýbrž, že se jedná o obsahovou náležitost závěti, jejíž neexistence nemusí automaticky znamenat její neplatnost.

Návrh ústavní stížnosti vychází tedy z toho, že je třeba zkoumat předepsané formální náležitosti, ale jen v takové podobě, že z ní lze spolehlivě zjistit obsah právního úkonu, i když některé formální náležitosti chybí. Podle stěžovatelek závěť obsahuje dispozice s majetkem a pořízená listina je určitá a srozumitelná.

Se všemi těmito námitkami se vypořádal již odvolací soud. Právními závěry obou soudních instancí nedošlo k porušení ústavnosti, které jediné by opravňovalo Ústavní soud k ingerenci do jejich rozhodnutí. Pokud se stěžovatelky dovolávají toho, že v jejich případě bylo porušeno jejich základní právo na řádný proces, nutno takovou námitku odmítnout. Oba soudy poskytly ochraně práv stěžovatelek řádnou ochranu, všechny vznesené námitky byly soudy projednány a vyhodnoceny.

Zvláště nutno přisvědčit odvolacímu soudu v jeho kvalifikaci chybějících zákonných náležitostí závěti. Alografní závěť byla znovu zavedena do občanského zákoníku novelou s účinností od 1. 1. 1992. Jejím připuštěním byla však zpřísněna forma závěti, aby nedocházelo k budoucím sporům. Nedostatek této formy má potom za následek neplatnost závěti, kdy může,jako v projednávaném případě, přistoupit navíc nedostatek základních náležitostí závěti, jako je její určitost a srozumitelnost.

Proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 22. září 1999