I.ÚS 442/99 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 442/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného A. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 192/97, ze dne 15. 6. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 9. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 192/97, ze dne 15. 6. 1999. Tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č. j. 11504/110/96, ze dne 30. 1. 1997, a současně i rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci, č. j. FÚ/20352/96/230/Kra, ze dne 11. 6. 1996, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost podává i přesto, že napadené rozhodnutí finančního orgánu bylo zrušeno, neboť předmětem žaloby bylo celkem pět sporných skutečností v daňovém řízení, z nichž krajský soud uznal pouze část. Některé námitky soud neuznal, a proto se stěžovatel domnívá, že nelze než cestou ústavní stížnosti domáhat se nápravy v těch případech, kdy námitky uznány nebyly a kdy lze hovořit o věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 75 odst. 1 cit. zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 2 cit. zákona sice umožňuje, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, to však jen v případě, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu, kterým však nebyla jeho věc před obecnými soudy pravomocně skončena, když tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o jejím vrácení správnímu orgánu, který měl v rámci pokračujícího řízení ve věci stěžovatele znovu jednat a rozhodovat. Je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána předčasně. Řízení ve věci nebylo ukončeno a stěžovatel nevyčerpal (v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat) všechny procesní prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva.

Ústavní soud zastává názor, že pravomoc Ústavního soudu je ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci dána pouze subsidiárně, neboť není žádoucí z hlediska principu právní jistoty, aby Ústavní soud vedl řízení ve věci, o níž současně jednají, nebo budou jednat jiné orgány veřejné moci. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, aniž se zabýval jejími dalšími formálními a obsahovými náležitostmi, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

V Brně 29. listopadu 2000