I.ÚS 216/99 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů K. B. a J. B., zastoupených advokátkou JUDr. D. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1999, č.j. 16 Co 2/99-296, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 6. 1997, č.j. 3 C 42/92-248, a to tak, že byl zamítnut žalobní návrh stěžovatelů (žalobců), že žalovaní Ing. V. P. a M. P. jsou povinni uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků stav. parc. č. 3812/148 a zahrady č. parc. 3812/98 zapsané na LV č. 4453, kat. úz. P.

Stěžovatelé tvrdí, že tímto rozhodnutím odvolací soud výrazně poškodil oprávněné osoby (žalobce) a bezdůvodně zvýhodnil osoby povinné (žalované), které nabyly majetku v rozporu s platnými právními předpisy, resp. na základě protiprávního zvýhodnění. Stěžovatelé se dovolávají ochrany zakotvené v článku 3 odst. 1 a v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.

Proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podali stěžovatelé včas i dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl. Dovolání bylo podáno podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jakkoli s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozsudku, bude rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ust. § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, které by mohlo být ústavní stížností napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by v řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva, které v projednávané věci bude teprve vydáno (srov. např. Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., Vydání 1., Praha C. H. Beck 1997 - usn. č. 13, str. 583). Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, by totiž vedlo v tomto případě k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu, které bude vydáno, zůstalo nedotčeno, což by k případným rozdílnostem bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty.

Z těchto důvodů rozhodl soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ust. § 75 odst. 1 ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 1999

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj