IV.ÚS 427/98 · Ústavní soud České republiky

Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, jež je založena absencí výroku

Ústavní soud

rozhodl dne 4. února 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti J. S. R., zastoupeného

JUDr. Z. V., advokátkou AK, Prostorná 4, 709 00 Ostrava

- Mariánské Hory, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

13. 8. 1998, čj. 1 To 150/98-98, za účasti Vrchního soudu

v Olomouci, jako účastníka řízení, a Krajského státního

zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1998, čj.

1 To 150/98-98, se zrušuje .

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému

usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo doplněno usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1998, čj. 3 Nt 364/98-86,

o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA,

stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepřípustně rozšiřujícím

výkladem článku II odst. 2 Smlouvy mezi republikou Československou

a Spojenými státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců,

publikované pod č. 48/1926 Sb. (dále jen "Smlouva"), zasáhly do

jeho ústavně chráněných práv. Podle názoru stěžovatele nelze

jednání, pro které má být vydán, podřadit pod skutkovou podstatu

žádného z trestných činů, uvedených v článku II odst. 2 Smlouvy,

neboť konkrétní jednání stěžovatele je podle české právní úpravy

možno kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání podle

ustanovení § 235 odst. 1 trestního zákona a takové jednání

nevykazuje znaky žádného z trestných činů, pro které je vydání dle

citované Smlouvy přípustné. Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle

stěžovatele správně o jeho propuštění z předběžné vazby, nařízené

podle ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu, avšak téhož dne,

tj. 13. 8. 1998, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením, čj. 3

Nt 364/98-108, o vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle

ustanovení § 381 odst. 2 trestního řádu. Kontinuita vazby byla

přerušena okamžikem, kdy marně uplynula lhůta pro doručení žádosti

o vydání podle čl. XI Smlouvy a stěžovatel měl být propuštěn na

svobodu. Podle jeho názoru není v pravomoci Krajského soudu

v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci, aby nezákonnost postupu

v předběžném šetření zhojily uvedeným způsobem. Postupem Vrchního

soudu v Olomouci se stěžovatel cítí dotčen ve svých právech

chráněných v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a žádá, aby Ústavní soud napadené

usnesení zrušil ve výroku, kterým se potvrzuje usnesení Krajského

soudu v Ostravě o přípustnosti jeho vydání do USA.

Vrchní soud v Olomouci uvedl ve svém vyjádření ze dne 12. 1.

1999, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Řízení

o vydání do ciziny nelze považovat za řízení, při kterém dochází

k trestnímu stíhání stěžovatele obecným soudem působícím

v oblasti trestní jurisdikce na území České republiky. Již

z tohoto důvodu neexistuje zákonný podklad pro závěr, že namítaným

postupem soudu došlo k porušení článku 8 odst. 1 věty první

Listiny v části garantující, že nikdo nesmí být stíhán jinak než

ze zákonných důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Z těchto,

jakož i z dalších, důvodů navrhuje vrchní soud zamítnutí ústavní

stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se v určené lhůtě

k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt

364/98, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě na návrh

Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodl o tom, že

vydání polského státního občana J. S. R. k trestnímu stíhání do

USA, kde byl obžalován pro sexuální napadení a obscénní a nemravné

chování, je přípustné. Krajský soud zjistil, že podmínky pro

vydání byly splněny a co se týče jednotlivých skutků, vycházeje

z jejich popisu v extradičních materiálech státu Florida, dospěl

k závěru, že jednání popsané pod bodem dvě, tři a čtyři směřovalo

k dosažení stěžovatelova sexuálního uspokojení za použití násilí,

a mělo tedy charakter násilného smilstva, jak je uvedeno v čl. II

odst. 2 Smlouvy. Krajský soud nepřipustil vydání stěžovatele pro

skutky popsané pod bodem pět a šest, neboť popsané jednání by mělo

podle trestního zákona České republiky charakter výtržnického

jednání, které Smlouva ve svém článku II nepostihuje. K námitce

obhájkyně stěžovatele, že nebyly splněny podmínky článku XI odst.

4 Smlouvy, podle kterého "osoba prozatímně vzatá do vazby, bude

propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejího zatčení

v republice Československé .... podána diplomatickým zástupce

dožadující vlády ... řádně doložená žádost za vydání", Krajský

soud v Ostravě sice konstatoval, že lhůta byla zmeškána o jeden

den, neboť stěžovatel byl zatčen a vzat do předběžné vazby dne

28. 3. 1998 a žádost o jeho vydání byla doručena teprve dne 29.

5. 1998, avšak v daném stádiu řízení soud nemohl toto pochybení

napravit.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost,

ve které napadl jak důvody, pro které byla vyslovena přípustnost

jeho vydání do ciziny, tak i omezení osobní svobody vazbou.

Stížnostní soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se

ztotožnil se závěry krajského soudu při aplikaci čl. II odst. 2

Smlouvy a považoval je za správné. Důvodnými však shledal výhrady,

které stěžovatel uplatnil v souvislosti s omezením osobní svobody.

Podle vrchního soudu kogentní úprava v čl. XI odst. 4 Smlouvy

vyžaduje, aby v případě, kdy extradiční materiály nejsou

stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě doručeny dožádané straně,

byla osoba, prozatímně vzatá do vazby, propuštěna na svobodu.

Marným uplynutím dvouměsíční lhůty předběžné vazby, t. j. dnem

28. 5. 1998, zanikl zákonný důvod pro trvání předběžné vazby podle

ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu a stěžovatel měl být

propuštěn na svobodu. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že

za této situace měl být obligatorní součástí výroku

přezkoumávaného usnesení výrok o vzetí stěžovatele do vydávací

vazby podle ustanovení § 381 odst. 2 trestního řádu, a že napadené

usnesení krajského soudu je tedy neúplné. S ohledem na zákaz

reformace in peius proto vrchní soud podle ustanovení § 149 odst.

4 trestního řádu doplnil výrokovou část napadeného usnesení tak,

že se stěžovatel podle čl. XI Smlouvy propouští z vazby na

svobodu.

Ústavní soud, vědom si ústavního principu nezávislosti

soudů, přezkoumal ústavní stížnost z pohledu tvrzeného porušení

Listiny a dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu, než

namítá stěžovatel.

Podle ustanovení § 147 a násl. trestního řádu při rozhodování

o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků

napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost,

a řízení předcházející napadenému usnesení. Není-li stížnost

důvodná, zamítne ji. Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší

napadené usnesení a je-li podle povahy věci potřeba nového

rozhodnutí, buď rozhodne sám ve věci nebo uloží orgánu, proti

jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal

a rozhodl. Záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý

výrok chybí, nebo je neúplný, může nadřízený orgán, aniž vysloví

zrušení napadeného usnesení, je sám doplnit.

Jak vyplývá z odůvodnění usnesení napadeného ústavní

stížností, učinil stížnostní soud předmětem svého přezkumu otázku

přípustnosti extradice a omezení osobní svobody stěžovatele. Co se

týče přípustnosti extradice, ztotožnil se vrchní soud se závěry

krajského soudu a shledal je správnými. Při posuzování omezení

osobní svobody stěžovatele, shledal vrchní soud vadu v kvalifikaci

vazebního důvodu. Časově limitovaná vazba nařízená podle

ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu byla marným uplynutím

dvouměsíční lhůty stanovené ve Smlouvě ukončena a později doručené

extradiční materiály nemohly odůvodnit její transformaci na vazbu

vydávací. Podle názoru vrchního soudu měl být stěžovatel vzat do

vazby podle ustanovení § 381 odst. 2 trestního řádu, přičemž tento

výrok měl být obligatorní součástí výroku napadeného usnesení

krajského soudu. Tuto vadu vrchní soud nemohl sám zhojit, neboť by

zhoršil procesní postavení stěžovatele, což mu zakazuje zásada

zákazu reformace in peius, a proto s odvolání na ustanovení § 149

odst. 4 trestního řádu doplnil výrok krajského soudu

o přípustnosti extradice o výrok, kterým se stěžovatel propouští

z vazby na svobodu. Rozhodnutím vrchního soudu tedy bylo napraveno

nezákonné omezení osobní svobody stěžovatele a bylo rozhodnuto

o jeho propuštění na svobodu. Z výroku rozhodnutí vrchního soudu

však není patrno, jak tento druhoinstanční soud rozhodl

o stížnosti stěžovatele proti přípustnosti extradice. Výrok je

zásadní součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje

svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován

tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť

jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože

hodnocení a závěry vrchního soudu k otázce přípustnosti extradice

jsou obsažena v odůvodnění napadeného usnesení, výrok k této

otázce zde chybí. Tato absence výroku tedy zakládá

nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům

řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1

Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 82

odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní

stížnosti vyhovět a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) citovaného zákona zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. února 1999