IV.ÚS 403/98 · Ústavní soud České republiky

Možnost domáhat se vrácení majetku jiným postupem, než podle restitučních zákonů

Ústavní soud

rozhodl dne 21. prosince 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti P. P., bytem USA, zastoupené JUDr. V. V.,

advokátem AK, proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 16. 2.

1998, čj. 12 Co 854/97-34, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako

účastníka řízení, a vedlejšího účastníka města Plzně,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 1998, čj. 12

Co 854/97-34, se zrušuje.

Odůvodnění.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka projevuje nesouhlas

se závěry obecných soudů, že její spoluvlastnický podíl přešel do

vlastnictví státu jako věc opuštěná podle § 453 odst. 2 občanského

zákoníku a následně pak do vlastnictví vedlejšího účastníka.

Hospodářská smlouva, kterou bývalý Národní výbor města Plzně

převedl jednu ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí do správy

Bytového podniku města P., se vztahovala k ideální jedné čtvrtině

ve vlastnictví J. K., ačkoli jmenovaný byl již v této době mrtev

a dědictví po něm bylo řádně projednáno. Akt, kterým je odnímána

část nemovitosti jako opuštěná tomu, komu v této době již vůbec

nenáleží, není ničím jiným než aktem absolutně neplatným.

Stěžovatelka získala spoluvlastnický podíl k uvedeným nemovitostem

již jako občanka USA, kde trvale žila a žije, v rámci dědického

řízení a na této situaci, pokud se týče jejího občanství,

bydliště, jakož i dalších okolností, se nic nezměnilo. Navíc třeba

vzít v úvahu, že v projednávané věci nemohlo být postupováno podle

zákona č. 87/1991 Sb., neboť vůči stěžovatelce žádný protiprávní

akt nikdy nesměřoval. Stěžovatelka má proto ze všech těchto důvodů

za to, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo

zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle

článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

včetně toho, že dědění se zaručuje, a navrhuje proto zrušení

napadeného rozsudku.

Krajský soud v Plzni uvedl ve svém vyjádření ze dne 17. 11.

1998, že jeho postupem nebyla porušena žádná stěžovatelčina práva

a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Město Plzeň se

k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu 15 C 42/97

Okresního soudu Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že

stěžovatelka uplatnila žalobou došlou tomuto soudu dne 13. 2.

1997 nárok na vydání, v žalobě blíže vyznačených, nemovitostí.

V této žalobě uvedla, že hospodářskou smlouvou ze dne 17. 3. 1983

byla správa jedné ideální čtvrtiny těchto nemovitostí převedena na

Bytový podnik města P. s odůvodněním, že jde o majetek opuštěný ve

smyslu § 453 odst. 2 občanského zákoníku, ačkoli šlo o majetek,

který byl předmětem dědického řízení, v jehož rámci stěžovatelka

získala jednu ideální šestnáctinu nemovitostí. Okresní soud Plzeň

- město rozsudkem ze dne 25. 9. 1997, čj. 15 C 42/97-20, žalobu

zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka sice nabyla dědictvím po

svém dědečkovi J. K. jednu šestnáctinu těchto nemovitostí, její

spoluvlastnický podíl však přešel do vlastnictví státu jako věc

opuštěná podle § 453 odst. 2 občanského zákoníku, následně pak do

vlastnictví vedlejšího účastníka podle zákona č. 172/1991

Sb.Takový přechod uznal zákon č. 87/1991 Sb. za majetkovou křivdu,

stěžovatelka nicméně restituční nárok podle tohoto zákona

neuplatnila. O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu

prvého stupně potvrdil, když v důvodech svého rozhodnutí se

v podstatě ztotožnil se závěry okresního soudu. Podle ustanovení

§ 126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu

proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje;

zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem

zadržuje. Legitimován k takové žalobě je tedy vlastník, který se

domáhá věci do své moci, popř. spoluvlastník, žalovaným pak je

ten, kdo věc má fakticky ve své moci a odpírá ji bez právem

uznaného důvodu vlastníku vydat. Specifický postup je upraven

restitučními zákony, kdy nárok na vydání věci nelze uplatnit

obecnou reivindikační žalobou, ale pouze za podmínek a způsobem

v těchto zákonech uvedených. Obecné soudy dospěly na základě

provedených důkazů k závěru, že jde právě o posléze uvedený

případ, umožňující uspokojení nároku pouze podle zákona č.

87/1991 Sb., tento závěr je však v příkrém rozporu s tím, co

v projednávané věci vyšlo najevo. Obecné soudy měly totiž

k dispozici usnesení bývalého Státního notářství Plzeň - město ze

dne 9. 11. 1961, čj. D 1188/60-4, z něhož je patrno, že J. K.,

posledně bytem v P., zemřel a dědictví po něm, zahrnující rovněž

předmětné nemovitosti, nabyli dědicové, v tomto usnesení blíže

uvedení, a to rovněž stěžovatelka v rozsahu jedné ideální

šestnáctiny. Z uvedeného tedy plyne, že stěžovatelka již v době

nabytí dědictví byla státní občankou USA, kam se legálně

vystěhovala a kde také trvale žila. Podle ustanovení § 453 odst.

2 občanského zákoníku připadají věci opuštěné nebo skryté, jejichž

vlastník není znám, do vlastnictví státu. K základním znakům

citovaného ustanovení náleží tedy to, že jde o věc opuštěnou

a dále že jde o věc, jejíž vlastník není znám. Zákonem č.

131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník

a upravují některé další majetkové vztahy, bylo s účinností od 1.

4. 1983 za § 453 vloženo ustanovení § 453a, podle jehož odst. 1,

dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž

se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadá

věc do vlastnictví státu, pokud je v rozporu se zájmem

společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Tento způsob

přechodu věci na stát byl zařazen v ustanovení § 6 odst. 1 písm.

a) zákona č. 87/1991 Sb. jako jeden z restitučních důvodů.

K přechodu vlastnictví k věci na stát docházelo v těchto případech

ex lege, aniž by jeho podmínkou bylo vydání rozhodnutí, nicméně

podmínky tohoto přechodu, mělo-li k němu dojít, musely být

splněny. V projednávané věci, a to v době, kdy byla uzavírána

hospodářská smlouva ze dne 24. 3. 1983 o převodu správy jedné

ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí na Bytový podnik města

P., nebyl však, jak již bylo konstatováno, vlastníkem převáděné

jedné ideální čtvrtiny J. K. - jehož vlastnického práva se

uzavíraná hospodářská smlouva výslovně dovolává a ve vztahu k němu

konstatuje, že jde o majetek opuštěný, a nacházející se proto ve

smyslu ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku ve vlastnictví

státu -, ale jiné fyzické osoby uvedené v již citovaném usnesení

státního notářství, mezi nimi i stěžovatelka. To však znamená, že

v projednávané věci nemohly být splněny podmínky derelikce, neboť

spoluvlastníci nemovitostí, kteří byli známi, neměli, a proto ani

neprojevili, vůli se jich vzdát (animus dereliquendi). Jinými

slovy, i své době poplatné, často svévolně uplatňované, ustanovení

§ 453 odst. 2 občanského zákoníku stanovilo určitá pravidla,

jejichž nedodržení nutně vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví

věci na stát nemohlo dojít. Došlo-li tedy k zabrání majetku státem

bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj

spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic

tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné

předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních

restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle

obecného právního předpisu (obdobně IV. ÚS 100/98).

Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelce opírající svůj

nárok o ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku obecné soudy

odepřely její ústavně zaručené a v článku 11 odst. 1 Listiny

zakotvené právo vlastnit majetek, jakož i to, že dědění se

zaručuje, a proto z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, vyhověno a napadený rozsudek byl podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušen.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. prosince 1998