IV.ÚS 398/98 · Ústavní soud České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA IV.ÚS 398/98

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M.P., zastoupené JUDr. B.G., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 1998, sp. zn. 30 Ca 192/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 1998, sp.zn. 30 Ca 192/97, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, (dále jen "okresní pozemkový úřad") ze dne 11. 4. 1997, č.j. PÚ 738/92,959/92 /463/97/, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem pozemkové parcely č. 240/1 o výměře 2 620 m2 v k.ú. K, neboť nesplňuje podmínky § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tedy že kupní smlouva, kterou došlo k převodu předmětného pozemku na čsl. stát, nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka naopak setrvává na svém názoru, uplatněném již v řízeních před dosud ve věci rozhodujícími orgány, že tento pozemek prodala tehdejšímu MNV kupní smlouvou č. NZ 275/75, N 189/75, ze dne 11. dubna 1975, v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a z donucení, a tudíž má zato, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla porušena její ústavně zaručená základní práva, přičemž jmenovitě bez bližšího odůvodnění uvádí, že ve vztahu k ní došlo k porušení práv zaručených jí podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návrhu doručenému Ústavnímu soudu uvádí, že tehdejší předseda MNV jí vyhrožoval, že "neprodá-li pozemek, seberou jí veškerý majetek, přijde o všechno a její tři nezletilé děti jí odejmou a dají někam na komunistickou výchovu do ústavu", a dále poukazuje na to, že za prodej pozemku jí byla vyplacena pouze částka 11 388 Kč, ač jí správně měla být podle znaleckého posudku vyplacena částka nejméně 14 074 Kč.

2 IV. ÚS 398/98

Z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 192/97, Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci věnovaly věci stěžovatelky patřičnou pozornost, a to viděno zejména pod zorným úhlem soudní kontroly zákonnosti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. Konkrétně je třeba poukázat na to, že o žádosti stěžovatelky bylo rozhodováno poprvé rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 12.7.1993, č.j. PÚ 738/92,959/92, tak, že stěžovatelce se předmětný pozemek nevydává. To rozhodnutí bylo Krajským soudem v Plzni ze dne 29. srpna 1994, sp. zn. 15 Ca 295/93, zrušeno a věc vrácena O.Ú., okresnímu pozemkovému úřadu, k dalšímu řízení. Následně rozhodl okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 26. 1. 1996 rozhodnutím, čj. PÚ 738/92, 959/92, tak, že restituční nárok stěžovatelky "zamítl" a proti tomuto rozhodnutí bylo podle poučení podáno stěžovatelkou odvolání k Ministerstvu zemědělství ČR, které je zrušilo, a věc vrátilo okresnímu pozemkovému úřadu k novému projednání a rozhodnutí, neboť předmětná nemovitost byla v době převodu na stát zemědělskou půdou a věc tedy spadá do věcné působnosti zákona o půdě. Po doplnění podkladů pro rozhodnutí, a to ve vztahu k posouzení skutečnosti, zda kupní smlouva, kterou byl převeden předmětný pozemek, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, okresní pozemkový úřad vydal rozhodnutí ze dne 11.4.1997, č.j. PÚ 738/92,959/92 /463/97/, kterým bylo opětovně rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem pozemkové parcely c. 240/1 o výměře 2 620 n12 v k.ú. K., přičemž rovněž toto rozhodnutí bylo na základě stěžovatelkou podaného opravného prostředku přezkoumáno Krajským soudem v Plzni a potvrzeno rozhodnutím ze dne 1. června 1998, sp. zn. 30 Ca 192/97, s tím, že krajský soud přisvědčil závěru vyslovenému v odůvodnění rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, že v daném případě se nepodařilo prokázat, že v roce 1975 uzavírala kupní smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Po seznámení se s průběhem všech těchto dosud ve věci vedených řízeních dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky, že tímto postupem bylo porušeno Její ústavní právo zaručené v čl. 36 a 38 Listiny, tedy že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, nelze přisvědčit, neboť orgány veřejné moci se opakovaně a důkladně zabývaly jejími tvrzeními jak ve vztahu k tísni, tak ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám, které měly být při uzavírání kupní smlouvy v roce 1975 naplněny. Rovněž tak tvrzení stěžovatelky, že ve vztahu k ní došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, neshledal ústavní soud důvodným, neboť z připojeného spisového materiálu je zřejmé, že orgány veřejné moci při respektování platné právní úpravy provedly řízení, jehož cílem bylo zjistit, zda k převodu vlastnického práva k nemovitosti došlo v minulosti v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Rovněž při soudní kontrole rozhodnutí okresního pozemkového úřadu v rámci správního soudnictví věnovaly soudy kontrole zákonnosti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu dostatečnou pozornost. S ohledem na tvrzení stěžovatelky ohledně výhružek, adresovaných jí v minulosti ze strany tehdejšího předsedy MNV, jehož výslech v průběhu restitučního řízení nebylo možno provést z důvodu jeho dřívějšího úmrtí, je Ústavní soud ve vztahu ke kategorii tísně ve shodě s dosud ve věci rozhodujícími orgány veřejné moci, že za této situace by existence tísně musela být v řízení prokázána jinými důkazy. Skutečnost, že orgány veřejné moci sice v tomto směru činily v průběhu řízení úkony, nicméně po jejich vyhodnocení dospěly k negativnímu závěru o existenci tísně, nemůže být sama o sobě hodnocena jako protizákonná či dokonce protiústavní.

Ve vztahu k hodnocení nápadně nevýhodných podmínek považuje Ústavní soud za vhodné nad rámec odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí uvést, že právní konstrukce vlastnického práva k trvalým porostům v roce 1975, kdy k převodu vlastnického

3 IV. ÚS 398/98

práva k předmětnému pozemku docházelo, byla taková, že trvalý porost nebyl součástí pozemku, a tudíž ve vlastnictví pozemkového vlastníka, ale naopak, okamžikem vzniku užívacího vztahu tehdejší socialistické organizace ( ve spisu je uvedeno, že jej od roku 1954 užívalo JZD ) se trvalé porosty staly vlastnictvími uživatelské organizace. Pokud se tedy v době převodu vlastnického práva k pozemku na něm nacházely trvalé porosty, bylo pro účely ocenění právně irelevantní, zda šlo o porosty vysázené jejich vlastníkem či uživatelskou organizací, neboť všechny byly ve vlastnictví uživatelské organizace, a tudíž nemohly být předmětem převodu, a tedy jejich ocenění se nemohlo promítnout do výše kupní ceny. Za této situace nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že existence nápadně nevýhodných podmínek při převodu byla dána v roce 1975 tím, že jí mělo být v souladu se znaleckým posudkem poskytnuto finanční ocenění vyšší o 2 686 Kč, vyjadřující cenu trvalých porostů na pozemku se nacházejících. Tento právní závěr ovšem neznamená, že by Ústavní soud neměl výhrady k tehdejší právní úpravě vlastnického práva k trvalým porostům na pozemcích v užívání socialistických organizací, nicméně ve vztahu k zjišťování eventuálního naplnění restitučního titulu, uvedenému v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, je třeba tuto konstrukci vzít při hodnocení nápadně nevýhodných podmínek v úvahu, neboť v této situaci se nacházeli všichni tehdejší vlastníci pozemků, které byly v užívání socialistických organizací podle zvláštních předpisů.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by ve vztahu k její restituční žádosti orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, ani že by při aplikaci právních předpisů a hodnocení důkazů v dosavadních řízeních došlo ze strany orgánů veřejné moci, jmenovitě pak ze strany soudů při kontrole zákonnosti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, k porušení zákona, a nezbylo mu proto ústavní stížnost jako zjevně nedůvodnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. února 1999

JUDr.Eva Zarembová

předsedkyně senátu