IV.ÚS 377/98 · Ústavní soud České republiky

K důsledkům změny lhůty pro podání žádosti o finanční náhradu za nemovitost odle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. B.,

bytem Francie, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.

července 1998, sp. zn. 20 Co 357/97, ve spoj. s rozsudkem

Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. dubna 1997, sp. zn. 5

C 52/97, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

a České republice - Ministerstvu financí - se sídlem v Praze 1,

Letenská 15, jako vedlejšího účastníka, a o návrhu na zrušení

části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

takto:

1.Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 1998,

sp. zn. 20 Co 357/97, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne

3. dubna 1997, sp. zn. 5C 52/97, se zrušují.

2.Řízení o návrhu na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění

pozdějších předpisů, se zastavuje.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 1998,

sp. zn.20 Co 357/97, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Jihlavě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 5 C 52/97, jehož zrušení

stěžovatel rovněž navrhuje. Rozsudkem soudu I. stupně byla

zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 2 500 000,- Kč

formou cenných papírů, a to s odůvodněním, že zásadní překážkou,

pro kterou nelze návrhu vyhovět, je nedodržení lhůty k podání

žádosti o finanční náhradu podle ust. § 13 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nález Ústavního

soudu, publikovaný pod č. 164/1994 Sb., se nedotkl lhůty k podání

žádosti o finanční náhradu. Zrušení napadeného rozhodnutí se

stěžovatel domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených

práv, konkrétně práv zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s odkazem

na preambuli a čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR.

Spolu se zrušením napadeného rozhodnutí proto stěžovatel

podal návrh na zrušení části ust. § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů),

vyjádřené slovy "nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne

účinnosti tohoto zákona", neboť cit. ustanovení je podle jeho

tvrzení v návaznosti na nález Ústavního soudu publikovaný pod č.

164/1994 Sb. ustanovením rozporným s ústavním zákonem, neboť

neodůvodněně rozděluje oprávněné osoby z hlediska lhůt pro

uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, na skupinu občanů ČR, s trvalým pobytem mimo území ČR,

do dvou kategorií podle toho, zda jsou oprávněnými osobami,

u nichž přichází v úvahu vydání původních nemovitostí, či

oprávněnými osobami, u nichž přichází v úvahu pouze poskytnutí

finanční náhrady.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti,

k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu

v Jihlavě, sp. zn. 5 C 52/97, zjistil, že stěžovatelova žaloba na

zaplacení částky 2 500 000,- Kč formou cenných papírů jako

finanční náhrady za odňatou nemovitosti (dům čp. 18 se stavební

plochou č. 256 a zahradou p.č. 257 k.ú. Velké Meziříčí), kterou

tento podal jako oprávněná osoba ve vazbě na vypuštění podmínky

trvalého pobytu ze zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, nálezem Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994

Sb., byla zamítnuta s odkazem na nedodržení lhůty ze strany

žalobce k podání žádosti o finanční náhradu podle ust. § 13 odst.

3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve věci

dosud rozhodující obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků

poukázaly na to, že nález Ústavního soudu, publikovaný pod č.

164/1994 Sb., se nedotkl lhůty k podání žádosti o finanční náhradu

podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a proto podle platného

stavu v době rozhodování o žalobě obecnými soudy bylo třeba

respektovat, že písemnou žádost o finanční náhradu bylo třeba

podat do jednoho roku po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy do

1. 4. 1992, nebo do jednoho roku ode dne, kdy byl zamítnut návrh

na vydání věci. Za situace, kdy žalobce podal žádost o finanční

náhradu dne 28. 4. 1995, a nepředložil a do budoucna zjevně

nepředloží zamítavý rozsudek o návrhu na vydání věci, nebylo možno

žalobě vyhovět.

Krajský soud jako účastník řízení o ústavní stížnosti ve

svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění

svého rozsudku.

Česká republika - Ministerstvo financí ČR - ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. ledna 1999

(dopis je opatřen zjevně nesprávným datem 13. ledna 1998),

s poukazem na obsah nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. uvádí,

že Ministerstvo financí vyzvalo Václava Benáčka, resp. jeho

právního zástupce, k opatření znaleckého posudku o ceně

předmětných nemovitostí, které nelze vydat, za účelem stanovení

výše finanční náhrady. Současně uvádí, že ústavní stížnost

stěžovatele za daného právního stavu považuje za bezpředmětnou,

neboť cit. nález Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. umožňuje

stěžovateli včasné uplatnění nároku na finanční náhradu a jeho

žádost je nyní na ministerstvu znovu vyřizována, neboť napadené

rozsudky i bez jejich zrušení nebrání přiznání uplatňovaného

nároku, a to podle § 71 odst. 2 věta za středníkem zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu (vedlejší účastník ve svém

vyjádření nesprávně uvádí, že se jedná o ust. občanského soudního

řádu). Ministerstvo financí proto navrhuje, aby Ústavní soud

stížnost zamítl.

Stěžovatel svým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3.

3. 1999, vzal zpět svůj návrh na zrušení části ust. § 13 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb., a to s odkazem na nález Ústavního soudu č.

153/1998 Sb., kterým byla z ust. § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991

Sb. vypuštěna slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", a který byl

Ústavním soudem vydán v průběhu řízení o včas podané ústavní

stížnosti stěžovatele.

S ohledem na tuto skutečnost a s přihlédnutím k § 67 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb. bylo Ústavním soudem řízení o návrhu

stěžovatele na zrušení části § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

zastaveno.

Za dané situace nutno poukázat na citovaný nález Ústavního

soudu, jehož výrokem byla na návrh Nejvyššího soudu ČR dnem jeho

vyhlášení ve Sbírce zákonů zrušena část ustanovení § 13 odst. 3

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech

"ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť Ústavní soud shledal, že

tento návrh je důvodný, neboť dosavadní znění citovaného

ustanovení - vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty

- vylučuje osoby, jež mají trvalý pobyt mimo území České

republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu. Citované

ustanovení zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.

nedotčeno, takže k využití zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné

osoby přistoupit ani po dni 1. 11. 1994, kdy se stal tento nález

vykonatelným. Tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu

oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly

tedy - ve srovnání s jinými oprávněnými osobami - protiústavně

znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení.

V případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci, není možné na

uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání

první z uvedených lhůt podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,

k němuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných

osob, nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen

proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady

založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 3. 1999, stěžovatel

potvrdil, že trvá na svém návrhu, kterým se domáhá zrušení ústavní

stížností napadených rozsudků.

K výše uvedeným skutečnostem považuje Ústavní soud na

významné zdůraznit, že v daném případě jde o řízení o zrušení

rozhodnutí obecných soudů, v nichž bylo aplikováno ustanovení,

kterého se dotkla ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb.

změna právní úpravy, a to v otázce lhůty k uplatnění nároku na

finanční náhradu. Nelze proto obecným soudům vytknout porušení

práv, která označuje navrhovatel, protože svá rozhodnutí přijímala

za jiné právní situace, totiž v době, kdy v plném rozsahu platilo

ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích. S ohledem na nález Ústavního soudu č. 153/1998

Sb., na jehož právní důsledky bylo poukázáno výše, se Ústavní soud

nezabýval ve vztahu k ústavní stížnosti směřující proti shora

označeným rozsudkům problematikou lhůt k uplatnění žádosti na

finanční náhradu. Na druhou stranu je třeba zdůraznit ve vztahu

k dosud neskončenému řízení o ústavní stížnosti, kterou se

stěžovatel domáhá zrušení napadených rozsudků obecných soudů,

a rovněž s ohledem na doplňující podání stěžovatele, doručené dne

3. 3. 1999 Ústavnímu soudu, v němž stěžovatel potvrzuje, že

setrvává na svém návrhu na zrušení napadených rozsudků obecných

soudů, a to při vědomí změny platného právního stavu ve vztahu

k lhůtám k podání žádosti na finanční náhradu, že stěžovateli

nelze upřít právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny, a to ve smyslu posouzení jeho věci za plného respektování

čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán zákonem. To

platí (jak bylo Ústavním soudem již judikováno např. v nálezu č.

III. ÚS 65/94, publikovaném pod č. 54 ve svazku č. 2 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu) i v případě změny práva, a tedy

i příslušného zákona, jak je tomu v dané věci. Rozhodnutí všech

obecných soudů má svůj základ již v rozsudku soudu I. stupně a za

dané situace tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby svým nálezem

zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů. Tato skutečnost nebrání

tomu, aby ze strany ČR - Ministerstva financí - byla finanční

náhrada za předmětné nemovitosti poskytnuta dobrovolně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. července 1999