III.ÚS 228/98 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 9. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 1998, sp. zn. 16 Co 457/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Podanou ústavní stížností, která splňovala formální podmínky stanovené zákonem

[§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a byla podána v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2 zákona), brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

19. února 1998 (16 Co 457/97), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 20. srpna 1997 (8 C 258/96-21), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody, a tvrdí, že tímto rozhodnutím krajský soud, jako orgán veřejné moci, "porušil právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na přiměřené hmotné zabezpečení z nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Porušení označených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud tím, že dovodil, "že nárok na rentu je dán pouze v případě jiných skutkových tvrzení, nesprávně aplikoval příslušný právní předpis, a tím zamezil stěžovateli uplatnění nároku domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti soudů obecných, a proto pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat (k tomu srov. např.

II. ÚS 281/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6.,

vydání 1., č. 137, Praha, 1997) a jen stručně postačí připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák.

č. 1/1993 Sb.) je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů obecných zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a tak svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li však obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, tak kautel plynoucích z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat, stejně tak jako přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci" (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995).

V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení již zmíněné hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy o uplatněném nároku stěžovatele řádně rozhodly a své rozhodnutí také, jak je patrno z jejich rozsudků, řádně odůvodnily. Pouhá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, založená na tom, zda svůj nárok uplatnil řádným a vyčerpávajícím způsobem, nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných. Ústavní soud neshledal svou pravomoc hodnotit a případně přezkoumávat právní závěry obecného soudu tak, jak s nimi stěžovatel vede polemiku, zejména jestliže napadené rozhodnutí obecného soudu je způsobem zákonem stanoveným řádně odůvodněno (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy samotných důvodů uplatněných stěžovatelem, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno. Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. září 1999