III.ÚS 226/98 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 226/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele ing. Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, čj. 20 Co 496/97-29, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. května 1997, čj. 21 C 47/97-20, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění :

Navrhovatel podal dne 14. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1998, čj. 20 Co 496/97-29, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. května 1997, čj. 21 C 47/97-20, s tvrzeními, že jimi byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 21 C 47/97, a z něj zjistil, že dne 6.8.1993 podal navrhovatel návrh na obnovu řízení proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1993, čj. 13 Co 106/93-35 a proti souvisejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 1993, sp. zn. 15 C 230/90. Tvrdil, že v uvedeném případě bylo rozhodnuto v

III. ÚS 226/98

jeho neprospěch v důsledku trestného činu jednoho soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 a dvou soudců Městského soudu v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 1 dne 14. května 1997 usnesením, čj. 21 C 47/9720a), návrh na obnovu řízení zamítl, s odůvodněním, že uvedení soudci nebyli odsouzeni pro žádný trestný čin. Proti uvedenému rozhodnutí obvodního soudu podal navrhovatel odvolání. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 28. ledna 1998, čj. 22 Co 496/97-29, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost. V ní namítal, že postupem soudů byla porušena jeho základní práva na spravedlivé a veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a na rychlou a účinnou ochranu jeho práv nezávislým a nestranným soudem, daná mu čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. l Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.). Dále měl Městský soud v Praze porušit čl. 4 Listiny svým usneseními ze dne 28. 1. 1998, čj. 20 Co 496/97-29, protože uložil navrhovateli poplatek z odvolání v rozporu s ust. § 11 odst. 1 písmeno g) a odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 15. 10. 1998, uvedl, že v řízení postupoval v souladu s platnými zákony. Pokud jde o stanovení soudního poplatku, jednalo se o řízení o povolení obnovy řízení, ve kterém neplatí osvobození od soudních poplatků.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná. Navrhovatel nespecifikoval v ústavní stížnosti v čem měla spočívat porušení základních práv a svobod. Pokud se nepřímo odvolával na to, že Městský soud rozhodl o věci bez nařízeného jednání, stalo se tak v souladu s ust. § 214 odst. 2 písmeno c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Toto ustanovení o.s.ř. umožňuje rychlé projednání odvolání v méně závažných případech procesního rázu, což je v souladu se zásadami hospodárnosti, účelnosti a rychlosti soudního řízení. Navrhovatel v daném případě, jak v žalobě, tak v odvolání proti usnesení soudu 1. stupně, nenavrhl žádný důkaz o tom, že zmínění soudci rozhodli v jeho neprospěch v důsledku své trestné činnosti a toto tvrzení také prokázáno nebylo. Samotná skutečnost, že bylo rozhodnuto v neprospěch navrhovatele nemůže znamenat porušení jeho základních práv.

III. ÚS 226/98

Pokud se jedná o údajně nesprávná stanovení soudního poplatku z odvolání, ani tu Ústavní soud neshledal porušení navrhovatelových základních prav. Soudy se totiž v řízení zabývaly tíhl, zda jsou splněny procesní předpoklady k tomu, aby obnova původního řízení byla povolena. Jde o iudicium rescindens ve smyslu ust. § 232 až 234 o.s.ř. Pro toto řízení neplatí věcné osvobození od poplatku řízení. Pokud navrhovatel namítá, že měl být osvobozen od poplatků podle § 11 odst. 1 písmeno g) zákona č. 549/1991 Sb., je třeba mít na zřeteli, že toto ustanovení se vztahuje na úkony ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V dané věci však šlo o povolení obnovy řízení, tedy o jiný předmět řízení.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 1998

JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu