II.ÚS 344/98 · Ústavní soud České republiky

Ke koncepci a povaze československého restitučního zákonodárství

Nález

Ústavního soudu

(II. senátu) ze dne 29. září 1999 sp. zn. II.

ÚS 344/98 ve věci ústavní stížnosti M. P. a J. P. proti rozsudkům

Krajského soudu v Hradci Králové z 21.4.1998 sp. zn. 23 Co 384/97

a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 22.5.1997 sp. zn. 10

C 780/95 o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva

k nemovitosti.

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

Dne 30.7.1998 se na Ústavní soud obrátili stěžovatelé s

ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 21.4.1998 č. j. 23 Co 384/97 - 87, kterým byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22.5.1997 č. j.

10 C 780/95 - 71. Skutková a právní stránka případu spočívala v

tom, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou

se domáhali určení, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky jedné

ideální poloviny blíže specifikovaných nemovitostí, které nabyli

na základě kupní smlouvy z roku 1977. Stěžovatelé však byli

rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 620/84

odsouzeni rovněž k trestu propadnutí majetku za nedovolené

opuštění republiky. V roce 1989 byly tyto nemovitosti prodány

vedlejším účastníkům. V roce 1990 byli stěžovatelé plně

rehabilitováni včetně zrušení uvedeného rozsudku. Okresní soud

došel k závěru, že zde nebyl naléhavý právní zájem na určovací

žalobě podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, když

stěžovatelé mohli žalovat, a také v jiném sporu přímo žalovali, na

plnění. I kdyby však takový naléhavý zájem měli, nemohla jejich

určovací žaloba obstát, neboť by jim muselo svědčit vlastnické

právo k předmětným nemovitostem, které jsou předmětem restituce

podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dosud

se však jejich vrácení podle tohoto zákona nedomohli.

Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí jako věcně

správné potvrdil, i když uznal existenci naléhavého právního zájmu

stěžovatelů. Uvedl, že pokud by se měly uplatnit závěry z nálezu

Ústavního soudu ze dne 2.2.1995 sp. zn.

I. ÚS 117/93

, obnovilo by

se jejich vlastnické právo ex tunc a soudní výrok by posloužil k

zápisu do katastru nemovitostí. Ve shodě s Okresním soudem v

Havlíčkově Brodě konstatoval, že stěžovatelům vlastnické

právo zatím nesvědčí, neboť soudní rozhodnutí podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nezakládají obnovení

dřívějších vlastnických práv. Odkázal přitom na § 23 odst. 2

tohoto zákona, který vychází z koncepce navrácení, nikoli obnovy

vlastnických práv, a vyžaduje splnění dalších podmínek. Ve vztahu

k závěrům vyjádřeným v nálezu z 2.2.1995 sp. zn.

I. ÚS 117/93

potom odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu z 11.3.1997 sp.

zn. Pl. ÚS - st. 4/97 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

sv. 7, s. 308 - 311, na jehož základě bylo Krajským soudem v

Hradci Králové rozhodnuto. Konstatoval též, že stěžovatelé toto

vlastnictví mohou nabýt postupem podle zákona č. 87/1991 Sb., což

konečně také v jiném řízení, které dosud není skončeno, uplatňují.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších

účastníků řízení. Za Krajský soud v Hradci Králové se k návrhu

vyjádřila předsedkyně senátu, která návrh označila za

neopodstatněný a uvedla argumenty z odůvodnění rozsudku. Vedlejší

účastníci se ztotožnili se závěry obou soudů a poukázali na to, že

stěžovatelé se domáhají prostřednictvím soudu uzavření dohody o

vydání nemovitosti. Navrhli zamítnutí návrhu.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a

vedlejších účastníků řízení a předloženého spisového materiálu

dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je

neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní

stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve

kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Meritum věci

spočívá v argumentaci stěžovatelů, který měl být vysloven v

nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 117/93

(Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu, sv. 3, s. 29 - 30), a podle kterého se

původní vlastnictví obnovuje ex tunc, takže je rehabilitovaná

osoba nikdy neztratila, a zvláštní zákon určuje pouze postup,

jakým jí bude její majetek vydán. Aniž by bylo třeba provádět

podrobný výklad tohoto nálezu, kde ratio decidendi spočívá v jiné

skutečnosti (byl zničen originál výzvy k vydání majetku, což

způsobila strana povinná, takže to nelze přičítat k tíži strany

oprávněné), Ústavní soud pouze odkazuje na to, že plénum Ústavního

soudu České republiky zaujalo dne 11.3.1997 podle § 23 ve spojení

s § 11 odst. 2 písm. g) a § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve věci odchylný právní názor a konstatovalo, že

rehabilitační soudní rozhodnutí nekonstituují, "a to bez dalšího,

nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož

byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení § 23 odst.

2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu

podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o

trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci,

jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní

zákon... Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení § 23 odst.

2 je či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, je

nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v

prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především

vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení § 23 chrání tedy

právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v

každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce."

Jinak řečeno, koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až

1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů

minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých

křivd, které jimi byly způsobeny, s tím, že je třeba přihlížet i k

právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen

princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli

princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího

řízení. Nelze proto mechanicky srovnávat postup československého

státu podle zákona č. 8/1918 Sb., jímž se zrušuje zabavení jmění

pro činy velezrádné, kterým se napravoval stav způsobený císařským

nařízením č. 156/1915 ř. z., o ručení za náhradu škody při

zrádných činech, spáchaných za válečných dob, neboť se jednalo o

velmi krátký časový úsek nejvýše tří let ve srovnání s dnešním

stavem, který se dotýká vlastnictví ve více generacích vlastníků,

stejně jako to nelze srovnávat s nápravou křivd po druhé světové

válce, kdy československý stát cestou restitucí řešil i jiné

otázky, jako je věrnost státu v době nesvobody.

Je třeba znovu připomenout, že stěžovatelé mají otevřenu

cestu k navrácení svého majetku postupem podle zvláštního zákona,

kterým je v jejich případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Jak plyne z rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové, který byl napaden ústavní

stížností, stěžovatelé této možnosti také využili, věc však v době

podání ústavní stížnosti nebyla pravomocně ukončena.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela zamítl jako

neopodstatněnou.