I.ÚS 360/98 · Ústavní soud České republiky

Rovnost aktivního volebního práva

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Rady zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 21. 7. 1998, č. 711,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí.

Ústavní soud především konstatoval, že ústavní stížnost nemá charakter tzv. actio popularis, a proto nemohl zkoumat namítanou nerovnost komplexně, tj. analyzovat celkové poměry rozdělení mandátů do jednotlivých volebních obvodů ve vztahu k počtům voličů na území celého hlavního města Prahy a přirozeně ani alternativu jiného stanovení volebních obvodů a rozdělení mandátů podle názoru stěžovatele spravedlivější, která nebyla přijata. Mohl toliko posuzovat otázku eventuálního porušení zásady rovného volebního práva pasivního, případně aktivního, ve vztahu ke stěžovateli. Jelikož z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v komunálních volbách kandidoval, bylo přípustné se zabývat jen případným porušením rovnosti volebního práva aktivního. Z ústavního hlediska mohl tedy Ústavní soud srovnávat pouze souvislosti volebního obvodu s nejvyšším zastoupením (volební obvod VIII. a IX.) s volebním obvodem stěžovatele (volební obvod III.).

Obecně lze k otázce rovnosti jen poznamenat, jak již ostatně Ústavní soud v četných případech judikoval, že princip rovnosti nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto ani chápat mechanicky. Obzvláště rovnost volebního práva není nějakým abstraktním principem, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. Ústavní soud dokonce judikoval, že v určitých případech je přípustné i určité omezení rovnosti volebního práva (

Pl. ÚS 25/96

, resp. č. 37, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7). Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou např. uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika. V některých případech problémy v realizaci principu rovnosti nevznikají, v jiných je to problematičtější. Právě otázka možné odchylky v počtech obyvatel (voličů) volebního obvodu, resp. v počtech hlasů připadajících na jeden mandát, mezi ně patří.

V daném případě je proto třeba vycházet z toho, co je ještě rozumné a ospravedlnitelné, resp. ústavně přijatelné. Ostatně sám stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že "v praxi se těžko úplné rovnosti dá dosáhnout, nicméně je v souladu s duchem ústavy učinit vše, aby se alespoň zhruba (s minimální rozumně dosažitelnou tolerancí) hlasy připadající na jeden mandát rovnaly, i když volební obvody mají různou velikost co do územního rozsahu i počtu oprávněných voličů". Jde tedy v podstatě o ústavní hranice přijatelnosti či přibližnosti rovnosti v počtu aktivně legitimovaných obyvatel volebních obvodů ve vztahu k počtu mandátů, resp. o ústavně přijatelnou odchylku v počtech oprávněných občanů potřebných ke zvolení člena zastupitelstva. Např. v počtu obyvatel senátních volebních obvodů je odchylka až 15%, teorie i praxe nicméně uznává, že ještě rozumnou a ospravedlnitelnou odchylkou může být nejvýše až 30%. V posuzované věci je rozdíl, resp. odchylka v počtech hlasů z volebního obvodu potřebných k získání mandátu 12% (tedy odchylka ještě nižší než u senátních volebních obvodů). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že uvedená odchylka je ještě rozumná a ospravedlnitelná a nezakládá tak porušení ústavního principu rovnosti volebního práva.

Pro úplnost je třeba dodat, že faktické rovnosti (aktivního) volebního práva nelze prakticky dosáhnout, resp. se jí přiblížit, pokud volby nejsou povinné a neúčast není účinně sankcionována. I kdyby totiž bylo dosaženo rovnosti aktivního volebního práva technicky (tj. volební obvody se stejným počtem voličů rozhodujících o stejném počtu mandátů), volební účast v jednotlivých obvodech bude různá a způsobí tak faktickou nerovnost volebního práva, neboť počty hlasů potřebné ke zvolení se v jednotlivých volebních obvodech budou lišit. Lze tedy spíše hovořit toliko o rovnosti v možnosti výkonu volebního práva, skutečná rovnost volebního práva (hlasů) není dosažitelná.

Ústavní soud tedy v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva a nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 1998 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu