IV.ÚS 373/97 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 373/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. listopadu 1997 ve věci ústavní stížnosti obce L., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 1997, čj. 22 Ca 364/96-26,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí Okr.ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 14. 5. 1996, čj. 1408/96-3, o tom, že J.H., H.P. a J.V. jsou spoluvlastníky nemovitosti, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označené, stěžovatelka uvádí, že citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zakotvených v ustanoveních článku 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka nabyla předmětné nemovitosti na základě zákona č. 172/1991 Sb., který nabyl účinnosti dnem 23. 5. 1991, zatímco zákon č. 229/1991 Sb. této účinnosti nabyl teprve dne 24. 6. 1991.

- 2 - IV. ÚS 373/97

Stěžovatelku nelze proto zavazovat k bezúplatnému vydání nemovitosti jinému subjektu, byt' restituentovi, neboť by šlo o zbavení legálně nabytého vlastnického práva bez náhrady, což náš ústavní řád nepřipouští. V projednávané věci bylo znaleckými posudky prokázáno, že došlo k zásadní přestavbě restituované nemovitosti, neboť původní, zcela jednoduchá, stavební konstrukce stodoly musela být doplněna technicky i finančně náročnými stavebními konstrukcemi potřebnými pro přizpůsobení stavby provozu autoopravárenství. Po provedené přestavbě nemovitost navíc již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, neboť krajským soudem uváděné opravárenství zemědělských strojů nelze za součást takové výroby považovat. Ze všech uvedených důvodů domáhá se stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Vztah zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, k zákonu ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, s kteroužto otázkou přichází stěžovatelka teprve v ústavní stížnosti, je v soudní praxi konstantně řešen stanoviskem obecných soudů, že obce se v případě restituovaného majetku jeho vlastníky nestaly a oprávněným osobám vydávají nemovitosti za stát z titulu, že je ke dni 24. 6. 1991 držely. Stěžovatelčina námitka může v tomto směru i podle názoru Ústavního soudu stěží obstát, a to i kdyby bylo možno vyložit vztah ustanovení § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 172/1991 Sb. a § 6 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že obce se staly vlastníky i těch nemovitostí, na něž byly po účinnosti zákona o půdě posléze uplatněny restituční nároky.

Z obsahu spisu 22 Ča 364/96 Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že podle názoru tohoto soudu vzhledem k výsledkům znaleckého dokazování k zásadní přestavbě restituované nemovitosti tak, aby tato ztratila charakter stavby, již nesouvisející s předmětem zemědělské výroby, nedošlo. Jak krajský soud zjistil z posudku znalce, nenastala podstatná (nadpoloviční) změna v dlouhodobé životnosti u žádného z prvků, přičemž nelze mít pochyb ani o tom, že i v současné podobě, v jaké slouží autoopravárenství, může sloužit i zemědělské činnosti,

totiž k opravě zemědělských strojů.

Uvedené závěry krajského soudu jsou zcela v souladu s konstantní judikaturou, podle které pro úvahu o zásadní přestavbě (v jejímž důsledku došlo nebo mohlo dojít ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby) je nutno mít bezpečně ověřeno, zda

3 - IV. ÚS 373/97

alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Z obdobných úvah vycházel i Ústavní soud kupř. ve věci

sp. zn. IV. ÚS 35/97

tohoto soudu, kdy současně uvedl, že při hodnocení souvislosti se zemědělskou výrobou je třeba mít na zřeteli cíle zemědělské výroby, které však svou povahou jsou krátkodobé a proměnné. Pojem zásadní přestavba je třeba podle uvedeného názoru ústavního soudu vykládat restriktivně, a to také proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by, nebýt způsobené křivdy, mohl dnes se svým majetkem provozovat v zásadě jakoukoli, tedy i nezemědělskou, činnost. K uvedenému ústavní soud navíc dodává, že z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže soud při svém rozhodování respektuje, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů tímto soudem.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 1997

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj