IV.ÚS 301/97 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 301/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. září 1997 ve věci ústavní stížnosti ing. P.Ď., zastoupeného advokátem JUDr. A.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1997, čj. 13 Co 201/97-71,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 1996, čj. 18 C 358/91-48, ukládající žalovanému zaplatit stěžovateli jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku Kč 15 000,-, změněn tak, že se žaloba zamítá, stěžovatel uvádí, že postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení jeho základního práva na řádný soudní proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 90 Ústavy ČR. Pravidla pro hodnocení důkazů stanoví sice ustanovení § 132 o. s. ř. tak, že tak soud činí podle své úvahy, to se však nemůže týkat znaleckého posudku z hlediska jeho správnosti v oboru; pro který byl znalec ustanoven. Případné pochybnosti může v takovém případě soud

2 IV. ÚS 301/97

odstranit pouze žádostí na znalce o bližší vysvětlení, případně ustanovením dalšího znalce. Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu 18 C 358/91 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze dospěl v napadeném rozsudku k závěru o nesplnění podmínek pro přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 196 zákoníku práce mimo jiné s přihlédnutím k tomu, že stresové situace, kterým stěžovatel v souvislosti s nevyplácením mzdy byl vystaven, měly pouze krátkodobý charakter a nedošlo jimi k poškození stěžovatelova zdraví trvalé povahy. Tento závěr Městského soudu v Praze má oporu i v posudku znalkyně MUDr. J.K., v jehož závěru je výslovně uvedeno, že působením tísnivých situací nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů na psychiku stěžovatele nevznikly v projednávané věci žádné trvalé následky. Městský soud poukazuje v této souvislosti na ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého odškodnění za ztížení společenského uplatnění nenáleží za poškození přechodného rázu, které vede jen k dočasnému ztížení společenského uplatnění. Tento závěr městského soudu je také v souladu s konstantní soudní judikaturou, podle které je třeba v takovém případě naplnit požadavek časového trvání v důsledku poškození zdraví, což znamená, že nestačí, jde-li o následky přechodné povahy.

Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže soud při svém rozhodování respektuje, jak se v posuzované věci stalo, podmínky dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. září 1997

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj