IV.ÚS 267/97 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Š. a V.M., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1997, č. j. 9 To 143/97-194, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 2. 1997, č. j. 1 T 414/96-168,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 24. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím.Rozsudkem soudu I. stupně byli stěžovatelé uznáni vinnými ve spolupachatelství s J.K. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a odsouzeni každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Současně jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené a.s. T. škodu v částce Kč 506 992,-. Odvolání obou stěžovatelů bylo zamítnuto, až na výrok o způsobu výkonu trestu stěžovatelky, kdy odvolací soud o něm znovu rozhodl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že nebylo respektováno jejich právo na obhajobu a že prováděné dokazování nemělo oporu v zákoně, a tudíž nebyla respektována ani zásada "in dubio pro reo". Odsuzující rozsudky proto považují za nepřiměřeně přísné a namítají porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhují zrušení obou napadených rozhodnutí a zároveň požadují, aby Ústavní soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o odložení vykonatelnosti rozhodnutí.

Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění jeho formálních náležitostí, které požaduje zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Vzhledem k ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabyl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1997, č. j. 9 To 143/97-194, právní moci dne 7. 5. 1997, tj. dnem vyhlášení, neboť se jedná o rozsudek, proti němuž zákon nepřipouští další řádný opravný prostředek.

Byla-li tedy ústavní stížnost podána Ústavnímu soudu dne 23. 7. 1997 (podle podacího razítka), stalo se tak již po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona neumožňuje prodloužení ani prominutí lhůty, i když si je vědom toho, že stěžovateli může být doručeno písemné vyhotovení pravomocného rozhodnutí v trestní věci v době, kdy již nelze dodržet zákonnou lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj je však ve smyslu čl. 88 Ústavy České republiky zákonem č. 182/1993 Sb. vázán.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 9. 1997

¨JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj