IV.ÚS 245/97 · Ústavní soud České republiky

Označení žalovaného subjektu a jeho procesní nástupnictví

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. H.,

proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 223/97, ze

dne 17. 4.1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.4.1997, sp. zn.

15 Co 223/97, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

20.12.1996, čj. 19 C 359/89-140, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým

bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19

C 359/89, ze dne 20.12.1996. Tímto usnesením Obvodní soud pro

Prahu 4, jako soud I. stupně, nepřipustil přistoupení akciové

společnosti MS-R., jako dalšího účastníka řízení na straně odpůrce

a řízení o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady za ztrátu na

důchodu zastavil, a to v podstatě s odůvodněním, že z provedených

důkazů vyplynulo, že stěžovatelem v žalobě označený žalobce není

a nebyl v obchodním rejstříku zapsán, a byl tak tedy jako žalovaný

označen někdo, kdo nemá způsobilost k právům a povinnostem a nemá

tedy ani způsobilost být účastníkem řízení, a soud proto nemohl

postupovat jinak, než pro neodstranitelný nedostatek podmínek

řízení toto řízení zastavit.

Tato rozhodnutí soudu považuje stěžovatel za nesprávná.

V důvodech ústavní stížnosti poukazuje na to, že v době podání

žaloby existovaly u samotného žalovaného rozpory mezi

delimitačními protokoly a výpisy z obchodního rejstříku. Tyto

rozpory však nemohou jít k tíži stěžovatele. Pokud existovaly

pochybnosti v označení žalovaného, bylo povinností soudu I. stupně

poučit stěžovatele o této případné nesprávnosti a vyzvat ho

k odstranění závad. Do této poučovací povinnosti nesporně patří

i označení žalovaného. Žaloba byla podle stěžovatelova názoru

zamítnuta pouze z formálních důvodů při nesplnění poučovací

povinnosti podle ustanovení § 5 o.s.ř., čímž došlo k dotčení jeho

práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje

zrušení stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Městského soudu v Praze a připojil spis Obvodního soudu

pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 359/89. K ústavní stížnosti se vyjádřily

rovněž IPS, a. s., Praha, jako vedlejší účastník.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze co

do důvodu svého postupu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

Pokud jde o namítané nesplnění poučovací povinnosti dle § 5

o. s. ř., je toho názoru, že pro způsob, jakým stěžovatel označil

žalovaného, nemohl vůči němu soud žádného stupně plnit poučovací

povinnost již proto, že nemohl vědět, koho jiného chce skutečně

žalovat. Stěžovatelova bezradnost v tomto trvá i nadále, jak je

patrno i z označení vedlejších účastníků v jeho ústavní stížnosti.

Soudy obou stupňů respektovaly poučovací povinnost, z označení

žalovaného však nevyplynula možnost, jak stěžovatele poučit, aniž

by se vystavily zjevně nebezpečí vadného poučení o věcné

legitimaci ve sporu a poučování by překročilo hranice stanovené

v § 5 o. s. ř. Poučit může soud jen o těch neúplnostech

a nejasnostech označení žalovaného, které jej činí, na rozdíl od

původního stavu, přesným, určitým a srozumitelným. Stěžovatelem

požadovaný zásah soudu by v souzené věci byl nahrazováním podstaty

určení žalovaného soudem a nikoliv dispozitivním úkonem žalobce.

Proto městský soud navrhuje stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

IPS, a. s., se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného

soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

je důvodná.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.

zn. 19 C 359/89 - který musel být, což v dané věci není zcela bez

významu, zčásti rekonstruován - učinil Ústavní soud tato zjištění,

která v dané věci pro posouzení ústavní stížnosti považuje za

podstatná. Stěžovatel ve své žalobě ze dne 1.12.1989, jíž se

domáhal přiznání náhrady za ztrátu na důchodu v důsledku

onemocnění nemocí z povolání, označil jako žalovaného P. IPS

Praha 4. Vyjádření k této žalobě dne 3. 1.1990 podal subjekt podle

úředního razítka na vyjádření otištěného, označený jako Inženýrské

a průmyslové stavby Praha, státní podnik, P., sdružený podnik,

v němž tento upozorňuje na změnu v organizační struktuře s tím, že

sdružený podnik P.zanikl k 31.12.1989. Ve spise následuje usnesení

soudu I. stupně ze dne 16. 1. 1990, jímž tento soud řízení podle

§ 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil s odůvodněním, že u téhož

soudu probíhá pod sp. z. 15 C 150/87 řízení o odškodnění nemoci

z povolání, které s daným sporem bezprostředně souvisí. Proti

tomuto usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel dne 7. 2. 1990

odvolání, v němž označil jako stranu, proti níž byla žaloba

podána, IPS Praha, s.p., Praha 4, Točitá 6a (a obdobně označoval

žalovaného v bezprostředně následujících podáních adresovaných

soudu). Z tohoto upřesnění žalovaného pak zcela zřejmě, jak je to

patrno ze záhlaví usnesení ze dne 11. 4. 1990, vycházel i Městský

soud v Praze, který jako soud odvolací uvedené usnesení soudu I.

stupně změnil tak, že řízení nepřerušil, přičemž v odůvodnění

svého rozhodnutí mimo jiné také uvedl, že nejvýznamnější otázka

pro posouzení základu sporného nároku, totiž, zda žalovaný

odpovídá za škodu způsobenou žalobci nemocí z povolání, je mezi

účastníky nesporná. Na to pak soud I. stupně provedl jednání ve

dnech 23. 7. 1990, 17. 9. 1990, 7. 7. 1992 a 17. 12. 1993, kdy

jednal o věci samé, přitom v mezidobí vyžádal i znalecký posudek

a jeho doplněk za účelem zjištění fiktivního důchodu jako nezbytný

podklad pro rozhodnutí o věci samé. Jakkoliv není možno

z rekonstruovaného spisu zjistit, koho soud I. stupně jako

žalovaného k jednáním předvolával, lze z faktu, že jednání vždy

probíhala za účasti právního zástupce protistrany, aniž byl přitom

jakýmkoliv způsobem namítán nedostatek způsobilosti být účastníkem

řízení, dovodit, že soud I. stupně jednal se subjektem právně

existujícím Inženýrskými a průmyslovými stavbami, státní podnik,

Praha (který byl se sídlem Praha 10, Kubánské revoluce 11, jak

plyne z výpisu z obchodního rejstříku ve spise založeného

a ostatně i ze zjištění učiněných obecnými soudy v době od 1. 7.

1988 do 31. 7. 1990 a od 3. 4. 1990 do 31. 3. 1991, v obchodním

rejstříku zapsán), kterého považoval za žalovaného, a později

postupně, a to v souladu s ustanovením § 107 o.s.ř., i s jeho

procesními nástupci. Takovýmto nástupcem byla v době předcházející

jednání dne 17. 12. 1993, u něhož byla konstatována ztráta spisu,

akciová společnost M. Do práv a povinností této společnosti

vstoupila akciová společnost MS-R., na což u uvedeného jednání

upozornil její zástupce, a je to také patrno i z ve spise

založených listinných důkazů, notářských zápisů o osvědčení

o rozhodnutí zakladatele M, a. s. založit podle § 172 obchodního

zákoníku uvedenou akciovou společnost, na kterou, jak je patrno

z dalšího listinného důkazu, okamžikem jejího zápisu do obchodního

rejstříku přešla veškerá práva, povinnosti a závazky, jež se před

tímto zápisem vztahovaly na závod 3 akciové společnosti M.

Následujícím podáním pak žalobce rozšířil žalobu i proti akciové

společnosti MS-R. Při dalším jednání soudu dne 27.11.1995, které

se uskutečnilo až po provedení rekonstrukce spisu, pak zástupce

akciové společnosti MS - R., a to v podstatě v tomto řízení

poprvé, namítl, že P. IPS, které byly v žalobě uvedeny jako

žalovaná strana, nikdy jako subjekt práva neexistovaly. Na

objasnění této otázky se pak soud v průběhu dalšího řízení zaměřil

vyžadováním listinných důkazů, z nichž pak učinil již uvedený

závěr vedoucí k zastavení řízení.

S přihlédnutím k tomu, že z rozhodnutí č. 32/1986 ministra

stavebnictví ČSR ze dne 19.12.1986 a rozhodnutí č. 14/1988

ministra výstavby a stavebnictví ČSR ze dne 27. 6. 1988 (č.l. 103

a 106) je patrno, že od 1. 1.1987 existující státní hospodářská

organizace P., národní podnik, byla začleněna, a to veškerý její

majetek se všemi pracovníky i právy a závazky, včetně práv

a povinností z pracovněprávních vztahů, do druhým z uvedených

rozhodnutí založeného státního podniku Inženýrské a průmyslové

stavby Praha (ke dni 1. 7. 1988), je možno podle názoru Ústavního

soudu původní označení žalovaného (a to včetně nesprávné adresy

vztahující se zřejmě k závodu, jehož se spor bezprostředně týkal),

v žalobě považovat pouze za vadu podání - nepřesné označení

žalovaného - tedy nedostatek, který mohl a měl být soudem

odstraněn postupem podle § 43 o. s. ř., a to bezprostředně po

podání žaloby. Z obsahu rekonstruovaného spisu nebylo možno

zjistit, zda soud takto postupoval a zda tak splnil i svou

poučovací povinnost, plynoucí pro něj v té době z ustanovení § 5

o.s.ř., ve znění platném v době podání žaloby, podle něhož soudy

poskytovaly občanům i organizacím poučení o jejich právech

a povinnostech, pomáhaly jim při uplatnění jejich práv a dbaly

všestranně o to, aby nikdo pro nedostatek právních znalostí

neutrpěl újmu. Skutečností ze spisu dále plynoucí je, že

stěžovatel ve svých následných podáních již protistranu označil

jako Inženýrské a průmyslové stavby, s. p. Praha (a to v době, kdy

tento subjekt byl v obchodním rejstříku zapsán), s níž soud I.

stupně, stejně tak jako s jeho procesními nástupci, jednal. Tímto

způsobem měl soud postupovat i v dalším řízení po provedení

rekonstrukce spisu, neboť zjištění procesního nástupnictví původně

existujícího subjektu (byť ne zcela správně v žalobě označeného)

bylo již jeho úřední povinností. Pokud však obecné soudy

z uvedeného, v době podání žaloby nesprávného označení žalovaného,

po více jak šesti letech trvání sporu vyvodily závěry vedoucí

k zastavení řízení, došlo tím jejich postupem i rozhodnutími

k porušení čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť

zákonem stanoveným postupem dostatečnou ochranu právům stěžovatele

neposkytly. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené

usnesení Městského soudu v Praze a z důvodů procesní ekonomie také

rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 19 C 359/89-140, ze

dne 20.12.1996, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.]

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. listopadu 1998