IV.ÚS 126/97 · Ústavní soud České republiky

K restitučnímu titulu podle § 6 odst. 1 písm. j zákona č. 87/1991 Sb. (vyvlastnění bez vyplacení náhrady)

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. Č,

zemřelé dne 15. 5. 1998, a nyní jejich právních nástupců J.Č.,

D.S., a M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.

ledna 1997, sp.zn. 22 Co 596/96, za účasti Krajského soudu

v Praze, jako účastníka řízení, a D.C., a.s., jako vedlejšího

účastníka řízení, za souhlasu účastníků s upuštěním od ústního

jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997

sp.zn. 22 Co 596/96, a rozsudek Okresního soudu pro Prahu

- východ, ze dne 18. 3. 1996, sp. zn. 5 C 98/92, se zrušují.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala

zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1997,

sp. zn. 22 Co 596/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

Praha - východ ze dne 18.3.1996, sp. zn. 5 C 98/92. Tímto

rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky,

kterou se domáhala [s odvoláním na ustanovení § 6 odst. 1 písm. j)

zákona č. 87/1991 Sb.] určení, že povinná osoba (D. C., a.s.,) je

s ní povinna uzavřít dohodu o vydání nemovitých věcí podle zákona

č. 87/1991 Sb., konkrétně pozemkové parcely č. 2203, zapsané

v kn.vložce č. 524 pozemkové knihy pro k.ú. S. B.. V odůvodnění

své ústavní stížnosti v podstatě stěžovatelka uváděla, že tento

rozsudek podle jejího názoru odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když odvolací soud

se podle ní dostatečně nevypořádal s jejími argumenty, jimiž

zpochybňovala rozsudek soudu I. stupně, zejména s těmi, které se

týkaly vyplacení náhrady za spornou nemovitost, a stejně tak se

obecné soudy podle ní dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi,

týkajícími se okolností, za nichž došlo k zastavění části

předmětného pozemku.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Praze a D. C., a.s., a připojil spis

Okresního soudu Praha - východ, sp.zn. 5 C 98/92.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

odkázal na své závěry, obsažené v odůvodnění svého rozsudku, a to

jak ve směru k řešení otázky vyplacení ceny za vyvlastněné

nemovitosti (když v poměru k této otázce, jak patrno z odůvodnění

jeho rozhodnutí, vycházel ze závěru, že přesto, že se v řízení

nepodařilo přímými důkazy prokázat, že náhrada za vyvlastněné

nemovitosti byla původní vlastnici vyplacena, je třeba z dobové

korespondence dovodit, že cena za vyvlastnění nemovitosti původní

vlastnici A. S. vyplacena byla), tak ve směru k otázce, zda

pozemek sloužil účelu, pro který byl vyvlastněn.

D. C., a.s., jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti

nevyjádřila.

Z výhrad stěžovatelky vznesených k postupu dosavadních

orgánů se Ústavní soud zabýval prioritně těmi, které se týkají

náhrady za vyvlastněný pozemek, přitom vycházel ze zjištění

učiněných obecnými soudy, konkrétně z toho, že předmětný pozemek

č.k. 2203 o výměře 6.007 m2, zapsaný v knihovní vložce č. 524

pozemkové knihy pro k.ú. S. B., byl vyvlastněn rozhodnutím Rady

ONV v B. ze dne 1. 8. 1959, sp.zn. 1161/59, a to pro Okresní

stavební podnik v B., pro účel stavby výrobny cementového zboží

a otevření pískovny, přičemž stavba byla zařazena do plánu

investiční výstavby na rok 1959 a následující. Náhrada za pozemek

byla určena částkou 804,95 Kčs, za 1 m2 činila tedy 0,134 Kčs.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného

spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Za situace, kdy stěžovatelka v dosavadních řízeních před

obecnými soudy nejen tvrdila, že původní vlastnici vyvlastněné

nemovitosti nebyla vyplacena žádná náhrada, ale navíc, že nebylo

přihlédnuto ani k žádosti o její případné zvýšení, dospěl Ústavní

soud k závěru, že obecným soudům je třeba co do postupu v dané

restituční věci z hlediska ústavně právních pozic vytknout, že se

nevěnovaly otázce výše náhrady za vyvlastnění. K tomuto závěru

vede Ústavní soud skutečnost, že - jak bylo uvedeno již výše

- byla v dané věci vyčíslena náhrada ve výši 0,134 Kčs za 1 m2,

když pozemek byl vyvlastněn pro stavbu výrobny cementového zboží

a otevření pískovny. Ústavní soud je totiž toho názoru, že za

stavu, kdy v době vyvlastnění podle tehdejší platné právní úpravy

obsažené v zákoně č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě

obcí, konkrétně na základě zmocnění obsaženého v § 26 odst. 2 cit.

zákona, byla přijata vyhláška Státního úřadu plánovacího č.

228/1951 Ú.l. I., o určování náhrady za vyvlastnění a za předběžné

užívání nemovitostí, na jejíž použití při stanovení výše náhrady

v dané věci poukazuje ve svém vyjádření k žalobě stěžovatelky

rovněž D. C., a.s. (č.l.31), tento postup obecných soudů lze

hodnotit ve směru k tvrzením stěžovatelky jako porušení práva na

odpovídající soudní ochranu. Z připojeného spisu nelze totiž

dovodit, že by se obecné soudy jakkoli zabývaly otázkou správnosti

výše přiznané náhrady - částkou 0,134 Kčs za 1 m2 vyvlastněného

pozemku, která měla být původní vlastnici vyplacena ( a o jejíž

zvýšení podle obsahu spisu neúspěšně žádala), přitom § 1 odst. 1

vyhl.č. 228/1951 Ú.l.I. stanovil, že cenu pozemku pro účely

výstavby lze určit nejvýše částkami v rozmezí 4 až 10 Kčs, jež

smějí být přiznány za nejhodnotnější stavební pozemky, za stavební

pozemky méně hodnotné mohly být přiznány částky nižší, nejméně

však 2 Kčs za 1 m2.

Aniž by Ústavní soud sám jakkoli hodnotil a uzavíral, jak

přesně vysoká měla být podle tehdejší obecně závazné úpravy výše

náhrady v daném případě, bylo třeba, podle jeho názoru, ze strany

obecných soudů tuto skutečnost zkoumat, neboť pro uznání event.

vyloučení restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je podle něj mimo jiné

právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla

náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Jinými

slovy řečeno, za náhradu ve smyslu uvedeného restitučního titulu

by neměla být považována jakákoliv vyplacená náhrada, nýbrž jen

náhrada taková, kterou je možno považovat za odpovídající

předpisům platným v době vyvlastnění.

Jestliže tedy obecné soudy dospěly v dosavadních řízeních

k závěru, že pozemek byl vyvlastněn pro účely výstavby, a to - jak

vyplývá z údajů uvedených v připojeném spise - za částku 0,134 Kčs

za 1 m2, a tato je přitom ve srovnání s výše uvedenými částkami,

vyplývajícími z cit. vyhlášky, tak bagatelní, nezbývá Ústavnímu

soudu než uzavřít, že pokud obecné soudy v dané restituční věci

této otázce vůbec pozornost nevěnovaly, neučinily ve vztahu ke

stěžovatelce zadost své povinnosti poskytnout jí dostatečnou

soudní ochranu, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti

podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl, a napadené

rozhodnutí odvolacího soudu a z důvodu procesní ekonomie

i rozhodnutí soudu I. stupně podle § 82 odst. 3 písm.a) citovaného

zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. června 1999