Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 94/97 ECLI:CZ:US:1997:3.US.94.97 AI generated

III.ÚS 94/97 · Ústavní soud České republiky

Case Number III.ÚS 94/97
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date

Legislator summary

AI generated

rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

Legislator headnote

AI generated

III.ÚS 94/97 · Ústavní soud České republiky: rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

K povinnosti soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

26. června 1997 ve věci ústavní stížnosti města L., proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 1997, sp. zn. 15

Ca 620/96, o povolení vkladu vlastnického práva, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února

1997, sp. zn. 15 Ca 620/96, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

I. Návrhem, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb. a doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 20.

března 1997, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 1997, sp. zn. 15 Ca

620/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu, takto

Katastrálního úřadu v L. ze dne 31. října 1996, čj.

V11,3-2865/96. Uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem o opravném

prostředku proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl rozsudkem,

aniž by o věci jednal, tedy bez ústního jednání, postup podle §

250f občanského soudního řádu však vůbec nezdůvodnil, takže

rozhodnutí považuje v tomto směru stěžovatel za nepřezkoumatelné.

Poněvadž šlo o posouzení určitosti právního úkonu, jehož obsahem

bylo mj. zřízení věcného břemene ve prospěch osob, které nebyly

účastníky smlouvy, o přezkoumání postupu správního orgánu, který

zamítl návrh na vklad vlastnického práva a věcného břemene do

katastru nemovitostí, nešlo v daném případě, dle jeho názoru,

o jednoduchý případ a nebyly splněny podmínky pro postup krajského

soudu dle ustanovení § 250f občanského soudního řádu. Vyslovil

přesvědčení, že Krajský soud v Ústí nad Labem porušil právo

stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy,

čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhl, aby Ústavní

soud vydal nález, kterým by rozsudek označeného soudu sp. zn. 15

Ca 62/96, ze dne 4. února 1997, zrušil.

II. Stěžovatel společně s K. H. a A. H. podali u Krajského soudu

v Ústí nad Labem žalobu proti Katastrálnímu úřadu v L., v níž se

domáhali přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - Katastrálního

úřadu v L., který zamítl návrh na vklad vlastnického práva

a věcného břemene do katastru nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne

4. září 1996, uzavřené mezi žalobci ohledně nemovitostí,

nacházejících se v k. ú. V. n. N. Uvedli, že správní orgán svým

rozhodnutím porušil zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických

a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996

Sb., když označil právní úkon za neurčitý. Navrhli, aby krajský

soud vynesl rozsudek, jímž se rozhodnutí Katastrálního úřadu v L.

ze dne 31. října 1996 ruší a věc se vrací k dalšímu řízení

a rozhodnutí.

Krajský soud dne 4. února 1997 bez nařízení jednání rozhodl

rozsudkem, kterým potvrdil rozhodnutí správního orgánu.

V odůvodnění mj. poukázal na náležitosti právních úkonů dle obč.

zák., na znění § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 265/1992 Sb.,

ve znění zákona č. 90/1996 Sb., a vyslovil názor, že i když pro

vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni je nutný vklad do

katastru nemovitostí, nelze dovodit, že souhlas oprávněných

třetích osob musí být na téže listině s projevem vůle povinného

z tohoto břemene. Jinak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je

v souladu se zákonem, a proto je potvrdil. Pokud jde o rozhodnutí

bez nařízení jednání, z odůvodnění rozsudku nevyplývá, proč soud

nenařídil jednání a tedy proč postupoval podle § 250f občanského

soudního řádu.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem vyjádření

k předmětné stížnosti. Předseda senátu dne 9. dubna 1997 sdělil,

že stížnost nepovažuje za opodstatněnou, poukázal na obsah spisu

sp. zn. 15 Ca 620/96 a na právní posouzení věci, obsažené

v odůvodnění rozsudku. K použití ustanovení § 250f občanského

soudního řádu uvedl, že ve věci nebylo nařízeno jednání s ohledem

na zjištění, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného

skutkového stavu, šlo pouze o posouzení právní otázky a o případ

jednoduchý, když se soud zabýval stejnou problematikou ve věci

vedené pod sp. zn. 15 Ca 621/96. Potvrdil, že ve vyhotovení

rozsudku nejsou důvody pro aplikaci § 250f občanského soudního

řádu uvedeny.

III. Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě

stížností, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní

ochranu, práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich

přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům

(ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod). V nálezu ve věci vedené pod

sp. zn. I. ÚS 5/95

Ústavní

soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního řízení

je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž "stanoveným

postupem" je nutno v principu rozumět mj. osobní přístup účastníka

k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak,

aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití

ustanovení § 250f občanského soudního řádu může sice být označeno

za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv

a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které lze z hlediska

ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy,

jestliže měl účastník přístup alespoň ke správnímu orgánu, kde byl

vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané

věci. Ze shodného názoru vycházel Ústavní soud v rozhodnutích ve

věcech

sp. zn. IV. ÚS 75/94

,

I. ÚS 57/94

a dalších, v nichž

shledal, že stížností napadená rozhodnutí soudů byla vydána po

procesu, který nebyl v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 36

odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

jelikož soudy s odvoláním na § 250f občanského soudního řádu

nenařídily jednání, neumožnily účastníkům vyjádřit se

k projednávané věci a ke všem prováděným důkazům, ačkoliv tito

neměli tuto možnost ani v předcházejícím řízení před správním

orgánem. V rozhodnutí ve věci pod

sp. zn. IV. ÚS 98/94

Ústavní

soud zdůraznil, že pro postup podle § 250f o. s. ř. nepostačuje

pouze poukaz na skutečnost, že se jedná o posouzení právní, nýbrž

musí být splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání

uvedený § 250f stanoví. K nezbytnosti respektování ústavních

principů ve správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve

svém rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn.

Pl. ÚS 18/96, jímž dnem 1. května 1997 ustanovení § 250f zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, zrušil.

Ústavní soud se rovněž vyjádřil k otázce povinnosti soudů

řádným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí (

III. ÚS 84/94

), když

konstatoval následující: Nezávislost rozhodování obecných soudů se

uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním

rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny

základních práv a svobod, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto

principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož

i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je

i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.),

a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

na straně druhé.

IV. Při zkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí

s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

vycházel soud z vlastní konstantní judikatury, z obsahu spisu

Katastrálního úřadu v L. sp. zn. V11,3-2865/96 a spisu Krajského

soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 620/96. Bylo zjištěno, že ve

správním řízení Katastrální úřad v L. zamítl návrh stěžovatele

a K. a A. H. na vklad vlastnického práva a věcného břemene do

katastru nemovitostí podle kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky

dne 4. září 1996. Na návrh jmenovaných přezkoumal rozhodnutí

Krajský soud v Ústí nad Labem a rozsudkem ze dne 4. února 1997,

sp. zn. 15 Ca 620/96, je potvrdil aniž ve věci nařídil jednání,

přičemž své rozhodnutí o postupu dle § 250f o. s. ř. nezdůvodnil.

Absenci odůvodnění takovéhoto postupu soudu nutno považovat za

porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv

a svobod.

S ohledem na výše uvedené, na zjištění, že Krajský soud

v Ústí nad Labem svým rozhodnutím ve věci bez jejího řádného

projednání a bez odůvodnění postupu podle § 250f občanského

soudního řádu porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces,

zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 4. února 1997, sp. zn. 15 Ca 620/96,

zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

V Brně dne 26. června 1997