III.ÚS 198/97 · Ústavní soud České republiky

K poučovací povinnosti soudu ohledně řádného označení účastníka řízení

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatelky Obchodní společnosti O., zastoupené JUDr.

B. M., proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech,

č.j. 9 C 282/96-13, a usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. 10 Co

23/97-20, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 1997, čj 10 Co

23/97-20, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne

29. 11. 1996, č.j. 9 C 282/96-13, se z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala

zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 1997 čj 10

Co 23/97-20, protože jím měla být porušena stěžovatelčina základní

práva daná Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Okresní

soud v Karlových Varech usnesením ze dne 29. 11. 1996, č.j. 9

C 282/96-13, zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti P. L. na

zaplacení částky 348 323,50,- Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí

odůvodnil tím, že stěžovatelka žalobu podala proti neexistujícímu

subjektu, resp. subjektu bez právní způsobilosti. Proti tomuto

usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítá, že soud

opírá své rozhodnutí o ust. § 104 odst. 1 občanského soudního řádu

(dále o.s.ř.), ačkoliv žalovaní byli zcela správně označeni.

Stěžovatelka přitom vycházela z podkladů Českého statistického

úřadu. Pokud soud zastával jiný názor, měl postupovat v souladu

s ust.§ 43 o.s.ř. a vyzvat žalobce k úpravě žaloby.

Krajský soud v Plzni usnesením, č.j. 10 Co 23/97-20, ze dne

31. ledna 1997, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil

a v odůvodnění usnesení, které nabylo právní moci dne 10. 4.

1997, se shodl s názorem soudu prvého stupně. V posuzované věci

bylo třeba podle krajského soudu vycházet ze zákonného ust. § 79

odst. 1 o.s.ř., kde jsou upraveny podmínky a náležitosti označení

účastníků v žalobě. Ze živnostenských listů a zprávy

Živnostenského úřadu v K. V. vyplynulo, že žalovaný P. L. podnikal

jako fyzická osoba pod různými IČO. Jestliže žaloba směřovala

proti firmám, jejichž majitelem byl žalovaný P. L., avšak nikoliv

proti P. L. jako podnikateli - fyzické osobě, jedná se ve smyslu

§ 19 o.s.ř. o označení nezpůsobilých účastníků řízení. Je zřejmé,

že v dané věci žaloba měla směřovat proti fyzické osobě.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost,

v níž namítá, že žalovaný byl v žalobě u okresního soudu označen

v souladu s jeho označením v registru ekonomických subjektů,

vedeném Českým statistickým úřadem a v souladu s označením na

převzatých fakturách. Podle názoru stěžovatelky byl soud povinen

ve smyslu ust. § 5 a § 43 odst. 1 o.s.ř. poučit stěžovatelku

a vyzvat ji k opravě a doplnění nesprávné žaloby. Postupem obou

soudů tedy měly být porušeny čl. 90 věta prvá Ústavy, čl. 36 odst.

1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud

v Plzni, ve svém vyjádření ze dne 2. října 1997, odkázal na

odůvodnění napadeného usnesení. Na doplnění uvedl, že odvolací

soud vycházel ze zásady, že označení fyzické osoby jen jejím

obchodním jménem nebo jen částí obchodního jména je nesprávné.

Fyzická osoba nemůže pod tímto obchodním jménem, tak jak byla

v žalobě označena, činit v občanském soudním řízení procesní

úkony.

Vedlejší účastník, P. L., se přes výzvu Ústavního soudu,

doručenou mu 23. 10. 1997, k věci nevyjádřil.

Ústavní soud ČR si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových

Varech, sp.zn. 9 C 282/96, a z něj zjistil, že dne 8. 11. 1996

podala stěžovatelka žalobu proti žalovaným, označeným v záhlaví

jako

1) Fa. L. - B., zprostředkovatelské služby v oblasti obchodu,

2) Fa. P. L. - A. S. a

3) Fa. P. L. - E.,

všechny zastoupené P. L., majitelem firem. Na str. 2. žaloby, pod

bodem I. však stěžovatelka uvádí, že "žalovaný je podnikatelem

- fyzickou osobou, nezapsaným v obchodním rejstříku". I z dalších

tvrzení, v žalobě uvedených, pak vyplývá, že žalovaným by mohla

být jak fyzická osoba - P. L., tak i právnická osoba - uvedené

firmy. Z podání tedy nebylo zcela zřejmé, zda žalovaným je

právnická osoba (nota bene neexistující) nebo fyzická osoba,

podnikatel.

Soudy se touto okolností nezabývaly, ale soustředily se

výhradně na skutečnost, že v záhlaví žaloby byly označeny jako

žalované výše uvedené firmy, které podle příslušných dokumentů

nemají právní způsobilost a řízení zastavily.

Podle ust. § 5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení

o jejich procesních právech a povinnostech. Podle ust. § 43 odst.

1 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo

neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, poučuje také

účastníky, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Soud při

poučování účastníků musí dbát na to, aby poskytnutým poučením

neporušil zásadu rovnosti účastníků. Rozsah poučovací povinnosti

musí být posuzován především z hlediska, zda řízení před soudem

není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Soud tedy nemůže účastníky poučovat o jejich

hmotných právech, neboť by tím významně překračoval svou pravomoc.

Z uvedených skutečností, které zjevně plynou ze spisu

Okresního soudu v Karlových Varech, sp.zn. 9 C 282/96, je zřejmé,

že v době podání zmíněné žaloby nebylo lze spolehlivě

a jednoznačně dovodit, zda účastníkem řízení měla být jako

podnikatel fyzická nebo právnická osoba (jako nutný předpoklad

k tomu, aby bylo možné hodnotit určitě a nepochybně způsobilost

být účastníkem řízení, když tato způsobilost je upravena rozdílně

pro osoby fyzické a osoby právnické). Za tohoto, v naznačeném

slova smyslu, nejasného stavu, bylo na místě vyzvat žalobce

k odstranění této vady nesprávného podání, kdy nikoli všechny jeho

náležitosti jsou uvedeny přesně, určitě a srozumitelně, a to

postupem podle § 43 o.s.ř., tedy tak, aby označení účastníků

předmětného řízení bylo postaveno najisto a nevzbuzovalo žádných

pochybností. Krajský soud pochybení soudu prvého stupně

neodstranil. Takto postupem obou soudů došlo k porušení čl. 90

Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům (postup v souladu s o.s.ř.) a jejich

postupem byl porušen i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, kdy takto bylo v konečném důsledku navrhovateli odepřeno

právo na soudní ochranu. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud dále

nezabýval tvrzeným porušením také čl. 37 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod.

S poukazem na zmíněné skutečnosti proto Ústavnímu soudu

nezbylo než ve výroku nálezu uvedená rozhodnutí zrušit s tím, že

také z důvodů procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Okresního

soudu v Karlových Varech.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. listopadu 1997