II.ÚS 464/97 · Ústavní soud České republiky

II. ÚS 464/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti S., zastoupené advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp.zn. 3 Cdon 1130/96, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a Č., zastoupený advokátem JUDr. K.P., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností ze dne 8.12.1997 domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Cdon 1130/96, ze dne 31.7.1997, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp.zn. 16 Co 46/1994, ze dne 27.9.1994.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala podle ustanovení § 2 zák. č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění pozdějších předpisů, aby byly S. a Č., uložena povinnost vyklidit a vydat označené nemovitosti. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.10.1993, č.j. 39 C 252/92 - 47, uložil S. tuto povinnost, ale shodnou žalobu proti Č. zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp.zn. 16 Co 46/94, ze dne 27.9.1994 byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 1993, čj. 39 C 252/92-47, v napadeném výroku změněn. Stěžovatelka poté podala dovolání a Nejvyšší soud ČR rozsudkem, sp.zn. 3 Cdon 1130/96, ze dne 31.7.1997 dovolání zamítl.

Stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR napadá z toho důvodu, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Domnívá se, že odvolacím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo zasaženo do jejích

II. ÚS 464/97

shora uvedených práv tím, že v otázce aktivní legitimace k nároku na navrácení majetkových práv dle zák. č. 173/1990 Sb. Nejvyšší soud ČR vyložil pojem oprávněných osob příliš úzce. Tím podle názoru stěžovatelky porušil Nejvyšší soud ČR princip, že je třeba vykládat restituční předpisy z hlediska jejich základního účelu, kterým je právě náprava majetkových křivd.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení Nejvyšší soud ČR. Podle jeho názoru jeho výklad pojmu oprávněných osob nebyl restriktivní. Vyložil to tak, že S. může reprezentovat i organizační jednotky (jednoty a župy), jestliže svoji činnost neobnovily ale nemůže však reprezentovat jiné subjekty, než jsou její stanovami určené organizační jednotky. Došel k názoru, že stížnost není důvodná a navrhl, aby stížnost byla zamítnuta. Č. zastával názor, že vlastníkem k rozhodnému datu byl samostatný právní subjekt, a to D. pro vystavění tělocvičny S. a proto S. nelze považovat za oprávněnou osobu dle zákona č. 173/1990 Sb. Považoval závěry Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci za správné. Městský soud v Brně a S. se nevyjádřily k věci.

Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka byla řádně zastoupena advokátem na základě odpovídající plné moci. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti a Ústavní soud vyžádal soudní spis vedený v předmětné věci a vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení.

Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Proto není příslušný zabývat se konkrétními problémy tzv. transformačního zákona z hlediska jeho aplikace obecnými soudy, pokud tím současně nedochází k porušení základních práv účastníků soudního řízení.

Pokud jde o námitku porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 11 Listiny, které zaručuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zcela zjevně k žádnému zásahu nedošlo. Nejvyšší soud ČR rozhodl v souladu se svou konstantní judikaturou ve vztahu k zákonu č. 173/1990 Sb., tedy, že ze zákona oprávněnou organizací je S., a to i v případech, kdy tělocvičné jednoty S. v místech svoji činnost neobnovily. Navíc je to výklad zákona, který Ústavní soud již shledal jako ústavně konformní (viz též nález Ústavního soudu ze 9. listopadu 1994, sp.zn.

IV. ÚS 16/93

, 2 Sb.nálezů a usnesení, č. 51, a nález Ústavního soudu ze 4. února 1998, sp.zn.

II. ÚS 19/97

, 10 Sb.nálezů a usnesení, č. 16). Jeho další závěr, že pojmu S. lze podřadit toliko ty subjekty, jež byly (jsou) jejími organizačními součástmi, je celkem logický a konzistentní s jeho konstantní judikaturou. Proto závěry, které učinil, nevybočují z rámce platné právní úpravy, jejíž neústavnost navíc nebyla stěžovatelkou namítána. Ani pokud jde o princip vstřícného výkladu restitučních předpisů, nelze odvodit, že výklad Nejvyššího soudu vybočil ze základních účelů těchto předpisů, tj. náprava majetkových křivd. Z tohoto důvodu proto nedošlo ve vztahu ke stěžovateli k porušení jeho

práva na soudní ochranu. Stejně tak Ústavní soud neshledal v jednání obecných soudů vybočení z mezí, které jsou dány pro soudní řízení ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

II. ÚS 464/97

Ani namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny se stěžovatelce nepodařilo prokázat. Ve smyslu své konstantní judikatury stojí Ústavní soud na stanovisku (nález Ústavního soudu,

sp. zn. III. ÚS 23/93

), že při dovolání se čl. 11 odst. 1 Listiny musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující. Ten, kdo se teprve účastní řízení, jehož výsledkem má být nabytí vlastnictví, proto není těmito stanoveními chráněn, když jsou chráněna pouze jeho práva v takovém procesu, tj. konkrétně uplatňovat podle restitučních předpisů nárok na konstituování vlastnictví.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát Ústavního soudu svým usnesením mimo ústní jednání návrh odmítne, je-li podaný návrh zjevně neopodstatněný. Proto došel Ústavní soud k závěru, že podmínky tohoto ustanovení byly splněny a Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 10. 1999 Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu