II.ÚS 396/97 · Ústavní soud České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS396/97

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Z.V., zastoupeného advokátem Mgr. L.V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6. 1997, sp. zn. 14 Nc 506/97, t akt o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Dne 20.10. 1997 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatele, která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6. 1997, sp. zn. 14 Nc 506/97.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k návrhu stěžovatele na vyloučení soudců senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodnuto tak, že tito nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci stěžovatele Z.V. proti žalovanému Dopravnímu podniku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, určení neplatnosti rozhodnutí o změně pracovní kvalifikace a nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 8/93.

II.ÚS 38`x/97

Z odůvodnění shora citovaného usnesení je zřejmé, že Městský soud v Praze, jako soud nadřízený, o návrhu stěžovatele (dříve žalobce) na vyloučení soudců Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodoval opakovaně, když námitky stěžovatele směřovaly tak jako v předchozím případě, proti údajně nesprávnému postupu předsedy senátu obvodního soudu při vedení řízení, neobjektivnímu přístupu ke stěžovateli jako účastníku řízení a rovněž ke způsobu provádění důkazů výslechem svědka.

Nadřízený soud konstatoval, že neshledal podmínky pro vyloučení soudců podle ustanovení § 14 odst.1 o.s.ř., když námitky směřují pouze proti postupu řízení.

Stěžovatel s odůvodněním usnesení nadřízeného soudu nesouhlasí a tvrdí, že soudci obvodního soudu v průběhu řízení soustavně porušují ustanovení § 5 odst.1 a § 7 odst.1 zák.č. 335/1991 Sb. ve znění změn a doplňků, přičemž jejich jednání je v rozporu s č1.2 odst.3 Ústavy a č1.2 odst.2, jakož i čl.38 odst.2 Listiny základních práv a svobod a rovněž i s č1.6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů.

Městský soud pak podle tvrzení stěžovatele nevzal v úvahu při svém rozhodování judikáty Evropského soudu ve Š., ve věcech v návrhu citovaných, kterými je podle názoru navrhovatele ČR vázána s ohledem na znění čl. 10 Ústavy.

Stěžovatel uvádí ve svém podání, že v průběhu soudního řízení postoj soudců obvodního soudu k jeho osobě se jevil jako zjevně nepřátelský. V daném případě pak jde již o konflikt mezi soudci a ním, který by měl být řešen tak, že v projednávané

věci budou rozhodovat jiní soudci obvodního soudu.

Dne 20.10. 1997 doplnil stěžovatel své podání tak, že navíc uvedl i porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, aniž blíže rozvedl v čem toto porušení spočívá a odkázal rovněž na čl. JUDr. A.M. : "Nezávislost a nestrannost soudce -

vzájemná souvislost a podmíněnost pojmů", uveřejněný v časopise P. č.8/93 na str. 462.

Důvodem pro vyloučení soudce (v daném případě celého senátu) je soudcův poměr k projednávané kauze a poměr soudce k účastníkům nebo jejich zástupcům. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soudci obvodního soudu obě otázky, které zadávají důvod pro jejich vyloučení zodpověděli negativně.

V dané věci je však důležitá i ta skutečnost, že o vyloučení soudců téhož senátu rozhodl pravomocně nadřízený soud usnesením již dne 12.3. 1997 pod, č.j. 14 Nc 85/97-119, přičemž nadřízený soud shledal, že námitky stěžovatele proti soudcům jsou v obou případech totožné a směřují proti způsobu vedení řízení prvostupňovým soudem, aniž však stěžovatel uvádí zcela konkrétní důvody k vyloučení jednotlivých soudců. Je proto na místě konstatovat, že opakovaně lze o vyloučení téhož soudce rozhodovat pouze za situace, kdy jsou namítány jiné okolnosti rozhodné pro jejich vyloučení podle § 14 odst.1 o.s.ř., než jaké byly uplatněny v předchozí námitce podjatosti. Ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR (Ncdf 132/79) pak vyplývá, že účastník občanskoprávního soudního řízení, který navrhuje vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci, musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést zcela konkrétní skutečnosti pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování vyloučen.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém návrhu neuvedl žádné z těchto skutečností o nichž tvrdí, že jsou důvodem porušení shora citovaných článků ústavy a Listiny základních práv a svobod, rozhodl soudce zpravodaj o odmítnutí podané ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n i: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu

V Brně dne 19.1. 1998