II.ÚS 255/97 · Ústavní soud České republiky

Přípustnost hodnocení jediného důkazu

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky J. B.,

zastoupené JUDr. Z. K., za účasti účastníků řízení 1) Krajského

soudu v Hradci Králové, 2) Okresního soudu v Pardubicích a vedl.

účastníka P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4.

1997, č. j. 22 Co 21/96-54 a rozsudek Okresního soudu

v Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43 se

zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem

Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 8

C 175/93, byla zamítnuta její žaloba na zrušení kupní smlouvy,

uzavřené dne 29. 11. 1962 a registrované bývalým státním

notářstvím v Pardubicích dne 20. 2. 1963 pod číslem registrace P.

R. 62/63 a to v části, kterou byly stěžovatelkou na tehdejšího

kupce bezplatně převedeny zemědělské pozemky, a to p. č. 367/4

v kat. území Chýšť, p.č. 413/19 v kat. území Kasaličky a p. č.

381/3 v kat. území Voleč.

Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 24. 4.

1997, č. j. 22 Co 21/96-54, k odvolání stěžovatelky rozhodl tak,

že napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích potvrdil.

Stěžovatelka svůj nárok opírala o znění § 8 odst.3 zák. č.

229/1991 Sb., v platném znění, kde namítala, že zemědělské

pozemky kupující straně neprodala, ale že na nátlak notáře byly

na kupujícího převedeny bezplatně v souvislosti s uzavřením kupní

smlouvy na budovu k níž pozemky patřily.

Původní žaloba směřovala proti J. K., P. K. a P. K., byla

však po vyjasnění situace, zvláště s přihlédnutím k usnesení

Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 7. 1994, č. j.

D 997/93-21-17, v projednávání dědictví po zemřelém F. K., nar.

10. 5. 1949 a zemřelém dne 23. 5. 1993, omezena pouze na P. K.,

která se stala jedinou vlastnicí restitučně uplatněných

nemovitostí.

Okresní soud v Pardubicích pod bodem I. svého rozsudku ze

dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43, proti dvěma prvým

žalovaným řízení zastavil. Odvolání stěžovatelky směřovalo proti

zamítnutí návrhu na zrušení části kupní smlouvy ze dne 29. 11.

1962, obsaženému v části II. rozsudku a proti části III.

o nákladech řízení.

Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září

1995, č. j. 8 C 175/93-43, Ústavní soud zjistil, že soud

připustil, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle

zák.č. 229/1991 Sb., ale že se jí v řízení nepodařilo prokázat,

že tyto pozemky převedla na právního předchůdce žalované

bezúplatně. Pozemky byly převedeny kupní smlouvou a z této kupní

smlouvy vyplývá, že předmětem prodeje byly vedle domu

i zemědělské pozemky, které jsou předmětem řízení, a to za

ujednanou kupní cenu 10. 000 Kč.

S ohledem na ustanovení § 134 o. s. ř., který je v rozsudku

celý citován, měl soud za prokázané, že uvedené údaje o kupní

smlouvě jsou pravdivé, neboť nebyl prokázán opak.

Sama stěžovatelka i její matka, slyšená jako svědkyně,

shodně uvedly, že kupní cena dohodnutá mezi účastníky kupní

smlouvy ze dne 29. 11. 1962, se týkala pouze domu č. p. 4 ve

Volči a nikoli zemědělských pozemků. Sama dovozuje však dále, že

stěžovatelka před soudem uvedla, že notář navrhl, aby předala

spolu s domem i zemědělské pozemky, což stěžovatelka učinila

a potvrdila svým podpisem na notářském zápisu o kupní smlouvě.

Proto soud I. stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna

podmínka ustanovení § 8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. o bezúplatném

převodu zemědělských pozemků na povinnou osobu osobou oprávněnou

a z tohoto důvodu žalobu zamítl.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Pardubicích

spis sp. zn. 8 C 175/93 a současně jej požádal o vyjádření

k ústavní stížnosti. Soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

V odvolání stěžovatelka do rozsudku soudu I. stupně namítla, že

právní závěr soudu I. stupně neodpovídá dosavadnímu řízení

a zvláště provedeným důkazům. Vytkla soudu, že nesprávně vyvodil

z její výpovědi, že vědomě prodala za dohodnutou cenu zemědělské

pozemky, což vůbec nebylo pravdivé, neboť chyběla zde její vůle

k projevu prodeje. Ustoupila pouze naléhání notáře, který jí

rovněž nenavrhoval prodej, nýbrž bezplatný převod. Dvě osoby

mluvily pro stěžovatelku, proti nikdo.

V tomto řízení navrhla stěžovatelka ještě výslech svědka J.

V. Tento důkaz soud nepřipustil.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. dubna

1997 Ústavní soud zjistil, že zástupce žalobkyně přednesl své

odvolání, poukázal na praxi zemědělských družstev a navrhl soudu

zrušení rozsudku. Žalobkyně odkázala na přednes svého právního

zástupce a po poradě s přerušením jednání byl odvolacím soudem

vyhlášen rozsudek. Žádné zjišťování a dokazování odvolací soud

neprováděl. Podle citovaného protokolu jednání začalo v 10,00 h.

a skončilo v 10,20 h. V odůvodnění rozsudku potom odvolací soud

konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav

věci a protože se s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry

ztotožňuje, plně na ně odkazuje.

Uvedl znovu citaci ustanovení § 8 odst.3 zákona o půdě

a dospěl k závěru, že pojmy "bezúplatné převedení" a "darování"

znamenají totéž, jsou pouze vyjádřeny jinými slovy.

K ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných

soudů může dojít pouze v případech, je-li stěžovatelem tvrzeno,

že došlo k porušení jeho ústavních práv a splnil-li podmínky

ustanovení § 72 odst.1 písm. a) a odst.2 - 4 zák. č. 182/1993 Sb.

v platném znění.

Protože nebyl dán důvod k odmítnutí stížnosti podle § 43

zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění, byl Ústavní soud nucen

zkoumat, zda došlo k porušení čl. 90 Ústavy, který má vazbu na

ustanovení čl. 36 odst.1) Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), jak ve své stížnosti uvedla stěžovatelka.

V projednávané věci se v případě stěžovatelky jednalo

o uzavření smlouvy na budovu, ke které v restituci požadované

zemědělské pozemky náležely. Jednalo se o převod zemědělské

usedlosti, kde přední část byla obytná a druhá část byla

zemědělského určení, i když byla stavebně s obytnou částí

spojena. V této druhé části se nacházely chlévy, na to navazovala

stodola a v zemědělském areálu usedlosti byl postaven špejchar

a další chlév. Polnosti, o které požádala restituentka, se v té

době nacházely v obhospodařování JZD, bez nich však dříve nebyla

myslitelná funkčnost zemědělské usedlosti.

Notářský zápis bývalého státního notářství v Pardubicích ze

dne 29. 11. 1962, č. j. NZ 606/62, N 916/62 při identifikaci

všech nemovitostí v kapitole I. uvádí, že nemovitosti jsou

kupujícímu prodávající prodány se všemi stavebnostmi, se vším

zákonným příslušenstvím a se všemi právy a břemeny v mezích, jak

je sama prodávající držela a užívala.

Kromě domu č. p. 4 ve Volči se stavební p. č. 28 a p. č.

50, 51 a 54 - zahrady obsahoval výčet nemovitostí i výše uvedené

polnosti, o které se uchází restituentka. Za všechny tyto

nemovitosti, stavební parcelu a zahrady byla stanovena kupní cena

10.000 Kč. Pro stanovení ceny nebyl proveden jakýkoli znalecký

odhad. Žádný z obou rozhodujících soudů neprovedl důkaz znaleckým

posudkem, aby se přesvědčil, zda tato cena může v sobě zahrnovat

i cenu za polnosti. Vyrovnat se s touto zásadní problematikou

odkazem na znění § 134 o. s. ř., a uznat pravdivost citované

kupní smlouvy, aniž by byl proveden jakýkoli důkaz této

pravdivosti je zavádějící a nesprávný.

Sama "kupní smlouva" není jen smlouvou kupní, neboť v sobě

obsahuje dar ve výši 10. 000 Kč pro nezletilého syna (13 let),

pro něhož byly nemovitosti zakoupeny rodiči. V části VI. smlouvy

je uvedeno, že mu poskytují darem kupní cenu na zaplacení

nemovitosti a z tohoto titulu si pro sebe vyžádali právo jejich

doživotního a bezplatného užívání.

Soudům musí již být známa tehdejší "Směrnice o postupu při

registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu

k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními

národními výbory", vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem

spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního

hospodářství (č.j. 61 516/64-M2-práv.)", která petrifikovala

dosavadní stav, kdy byli prodávající nuceni převádět na stát nebo

na kupujícího zemědělské pozemky v případě, když chtěli na ně

převést budovu, ke které tyto pozemky patřily. (

Pl. ÚS 16/93

).

Nejednalo se tedy o smlouvu kupní, nýbrž, jak byl pro podobné

smíšené akty tehdy používaný termín, o smlouvu postupní. Výraz

"postupní" vyjadřoval prioritu státu při ochraně výrobního

potenciálu zemědělské půdy.

Nelze také souhlasit se zjednodušeným právním názorem

odvolacího soudu, že výraz "darování" a "bezúplatný převod"

znamenají totéž. Výraz "převedení" je daleko širší než

"darování". Převedení se může uskutečnit různými způsoby : koupí,

výměnou, darováním, dohodou při vypořádání BSM a nyní také

samostatným titulem podle zák. č. 229/1991 Sb. - bezúplatným

převodem. Tento institut byl zákonodárcem volen úmyslně, neboť

tímto způsobem přecházela za totality do státního nebo

družstevního majetku převážná většina zemědělského majetku.

Stručně řečeno jinak, jakkoli Ústavnímu soudu v důsledku

zásady nezávislosti obecných soudů upravené v čl. 82 Ústavy

nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, dospěl

v dané věci k závěru, že za situace, kdy v době uzavření

předmětné kupní smlouvy 20. 2. 1963 bylo již vlastnictví

k pozemkům v užívání zemědělských družstev devastováno v takové

míře, že účastníci smluvních vztahů při převodu ve skutečnosti

o nich ani vážněji neuvažovali, respektive k němu neměli důvody

jak o tom svědčí shora citovaná instrukce představující jakýsi

smluvní přímus či smluvní donucení stran takových pozemků

převáděných v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu,

kterou byl tento proces devastace završen, nelze pouze na základě

výpovědi samotné stěžovatelky věrně odrážející situaci popsanou

shora, dospět k závěru, že nešlo o skutkovou podstatu dle § 8

odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. bezúplatného převodu, a to s tím

důsledkem, že takové hodnocení jediného důkazu nemá nic

společného s § 6 o. s. ř. ukládajícím soudu zjistit skutečný stav

věci ani ustanovením § 132 o. s. ř., dle něhož soudy hodnotí

důkazy sice podle své úvahy, ale nikoli účelově či libovolně.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že oba rozhodující soudy neposkytly stanoveným způsobem

ochranu práv stěžovatelce, čímž porušily ustanovení čl. 90 - věta

prvá Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny. Spolu s rozsudkem odvolacího

soudu zrušil Ústavní soud i v eneunciátu uvedený rozsudek soudu

I. stupně, neboť tímto rozsudkem došlo také k porušení ústavnosti

(§ 82 odst.3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).

Pro úplnost je třeba uvést, že novelizací zákona č.

229/1991 Sb. zákonem č. 30/1996 Sb. došlo dnem 9. 2. 1996, m. j.

k rozšíření § 8, takže odstavec, vztahující se na projednávanou

věc, má nyní číslo 4 a nikoli č. 3.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. června 1998