II.ÚS 100/97 · Ústavní soud České republiky

II. ÚS 100/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti D.H., zastoupeného advokátem Mgr. J.B., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 192/95, ze dne 6. 12. 1996, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, směřující proti Okresnímu soudu v Olomouci, domáhal zrušení rozsudku téhož soudu ze dne 6. 12. 1996, sp. zn. 7 T 192/95, ačkoliv na základě odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který odvolání stěžovatele s odkazem na § 256 tr. řádu usnesením ze dne 12. 2. 1997 zamítl. Právě toto rozhodnutí krajského soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno (§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práv stěžovatele. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadenému rozsudku okresního soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím

II. ÚS 100/97

Ústavního soudu by rozhodnutí krajského soudu zůstalo nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 13. 6. 1997 soudce zpravodaj