I.ÚS 73/97 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 73/97

Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele K.M., zastoupeného JUDr. J.P.,

t a k t o :

Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á .

Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů zastoupení.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 28. 2. 1997.

Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, kterými byl zamítnut jeho návrh na obnovu trestního řízení ukončeného v roce 1982, kdy byl navrhovatel odsouzen pro trestné činy vydírání a omezování osobní svobody. Oběma soudy byla povolena toliko obnova řízení o trestu, nikoliv však o vině. Stalo se tak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 8. 1996, sp. zn. Nt 102/96, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. 7 To 462/96. Stěžovatel v převážné části svého návrhu napadá původní řízení a rozsudky z roku 1982, zejména pokud jde o dokazování, a v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v řízení o návrhu na obnovu řízení.

Pokud jde o vlastní napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, stěžovatel uvedl, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením 278 odst. 1 trestního řádu, když návrh zamítly. Dovozuje, že toto ustanovení nestanoví, že důvody obnovy musí mít charakter skutečností, které by vedly k podstatně jinému rozhodnutí o vině nebo trestu, ale že "k povolení obnovy podle tohoto ustanovení postačí, že nové skutečnosti a důkazy, ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými, by jiné rozhodnutí o vině mohly odůvodňovat". V uvedeném postupu soudů pak spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť naposledy uvedená ustanovení zaručují právo na obnovu řízení ve prospěch obviněného.

K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze a konstatovala, že ústavní stížnost především napadá pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 a řízení, které jeho vydání předcházelo. Důvody, pro které městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném usnesení, jsou pak obsaženy v tomto usnesení, na které předsedkyně senátu plně odkazuje. Domnívá se dále, že z ústavní stížnosti není patrno, jaká ústavně zaručená základní práva a svobody měly být předmětným usnesením městského soudu porušeny a čím konkrétně Městský soud v Praze zasáhl do těchto práv stěžovatele. Stěžovatel měl možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na který odkazuje, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čehož také využil. Z toho pak dovozuje, že pouze skutečnost, že jeho návrhu na povolení obnovy řízení nebylo vyhověno v plném rozsahu, nemůže odůvodňovat úspěšnost ústavní stížnosti, neboť se v takovém případě stěžovatel v podstatě domáhá, aby Ústavní soud rozhodoval jako soud další instance. Jelikož podle jejího názoru nedošlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele - a navíc je napadáno především jiné rozhodnutí soudu, jehož zrušení se stěžovatel nedomáhá - navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Náměstkyně předsedy Obvodního soudu pro Prahu 3 ve svém vyjádření ze dne 7. 7. 1997 rekapituluje průběh dotčeného řízení stěžovatele a uvádí, že ve svém rozhodnutí o povolení obnovy řízení vyšel soud ze zjištění, že trestní řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy, právo na uplatnění obhajoby nebylo obžalovanému upřeno a nijak zkráceno, soud I. stupně rozhodoval na základě důkazů, jež spolehlivě objasnily skutkový děj, a s plným respektováním zákonných práv stěžovatele bylo postupováno i při rozhodování o povolení obnovy řízení. S přijatými závěry se plně ztotožňuje a ústavní stížnost je podle ní namířena proti zásadě volného hodnocení důkazů nezávislým soudem.

Ústavní soud k předložené ústavní stížnosti konstatoval, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Jestliže se namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z tohoto článku citované Listiny, jakož i z dalších jejích ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud se mohl zabývat toliko ústavností postupu a rozhodování městského soudu, který byl v zákonem stanovené lhůtě bezprostředně napaden. Nezkoumal tedy především blíže argumentaci vztahující se k rozhodování soudů v roce 1982.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce o protiústavnosti části rozhodnutí o obnově řízení, kdy stěžovatel uvádí, že je rozhodnutí v rozporu s 278 odst. 1 trestního řádu. Z toho dovozuje, že byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak bylo zjištěno ze spisu, námitka nesprávné interpretace ustanovení 278 odst. 1 trestního řádu byla v totožném znění již uplatněna v rámci odvolacího řízení. Městský soud v Praze se s námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, když se zabýval jednotlivými skutečnostmi či důkazy v této souvislosti v odvolání uvedenými. K otázce výkladu 278 odst. 1 trestního řádu městský soud ve svém usnesení uvádí, že "pokud odsouzený poukazuje na to, že pro povolení obnovy postačuje, že by nové důkazy nebo skutečnosti "mohly" odůvodňovat jiný výrok o vině, je třeba uvést, že tato "možnost" musí být reálná a musí být určité váhy, aby byly výroky původního rozhodnutí skutečně zpochybňovány".

Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními trestního řádu. I v trestním řízení se uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů ( 2 odst. 6 a 125 trestního řádu). Přezkum činnosti a rozhodování obecných soudů provádí Ústavní soud, jak již výše uvedeno, jen potud, pokud činností obecných soudů byly porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 26/94

). Ústavní soud však v postupu soudů porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neshledal.

Pokud jde o namítané porušení čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, považuje je Ústavní soud za nepřípadné. Článek 9 odst. 5 i čl. 14 odst. 6 citované mezinárodní smlouvy hovoří toliko o nároku na náhradu za nezákonné zatčení nebo vazbu, resp. o nároku na náhradu za odsouzení, kdy posléze došlo ke zproštění obžaloby na základě nové přesvědčivé skutečnosti, že výrokem soudu byl porušen zákon.

Ústavní soud tedy namítaná porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Soudce proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.

S přihlédnutím k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na úhradu nákladů jeho právního zastoupení ve smyslu 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 1997 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu