IV.ÚS 97/96 · Ústavní soud České republiky

K otázce posuzování znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti MUDr. M. G., bytem B., zastoupeného JUDr. J. S.,

advokátem se sídlem v P., proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j.

39 Co 91/95-48, se z r u š u j e.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 2. 4. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí,

potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10.

1994, č. j. 16 C 56/93-27, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne

23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-40, a opraveným usnesením téhož

soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-41.

Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele

na určení neplatnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1963

mezi M. Ž. jako postupitelkou a čs.státem, zastoupeným finančním

odborem ONV v Praze 4, jako nabyvatelem, ohledně domu čp. 324

a stavební parcely č. 254 v k.ú. P. Žalobu jako nedůvodnou zamítl

Obvodní soud pro Prahu 4 proto, že žalobce jednoznačně neprokázal

tíseň a nápadně nevýhodné podmínky na straně původní vlastnice,

a to z hlediska posouzení podle ustanovení § 37 tehdy platného

občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.

Stěžovatel je přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím byl

porušen čl. 90 Ústavy České republiky, který soudům ukládá

stanoveným způsobem, tedy v souladu s ustanoveními § 6, § 120, §

132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, poskytovat ochranu

právům a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Pokud soudní rozhodnutí tato zaručená práva

nerespektovalo, došlo k též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Základem ústavní stížnosti je námitka, že odvolací soud přehlédl,

že právní závěr uvedený v rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu

se zjištěními, která vyplynula z jednotlivých provedených důkazů.

I když odvolací soud provedl doplnění důkazů, měl podle názoru

stěžovatele respektovat zásady, které pro hodnocení provedených

důkazů vyplývají z ustanovení § 132 o.s.ř.

V daném případě však odvolací soud vytrhl ze souvislostí

pouze několik listinných důkazů a přecenil část obsahu jednoho

z dopisů postupitelky, v němž v souvislosti s nabídkou darování

nemovitostí státu hovořila o stáří svém a svého manžela, když

přehlédl, že také poukazovala na to, že s manželem nemají z domu

žádný příjem a nemají majetkové možnosti na dům doplácet. Dále pak

přehlédl a vůbec nehodnotil žalobcův účastnický výslech, jakož

i výslech svědka J. G.. K tomu stěžovatel připomíná, že soud I.

stupně považoval za prokázané, že finanční situace postupitelky M.

Ž. byla v 50. letech velmi špatná, neboť její manžel měl důchod ve

výši Kč 1 250,- měsíčně a ona sama žádný důchod neměla. Navíc jim

stát znárodnil lékárnu s domem v D., byli ve špatné finanční

situaci, a když národní výbor vznesl požadavek provést opravy domu

v P., dostali se do zcela neřešitelné situace. M. Ž. na domě velmi

lpěla, protože to byl svatební dar, a proto po velmi dlouhém

váhání souhlasila s jeho darováním státu, což vždy pociťovala jako

křivdu a jako důsledek tehdejší právní a společenské situace.

Podle provedených důkazů činila obecná hodnota nemovitostí v době

převodu na čs. stát celkově Kč 115 000,-. Stěžovatel rovněž

připomíná, že odvolací soud zcela pominul to ustanovení postupní

smlouvy, podle kterého čs. stát nepřejímal žádné závazky a pokud

by se nějaké vyskytly, zavazuje se postupitelka, že je zaplatí ze

svého a že ručí celým svých jměním za to, že nebudou uplatněny

proti státu. V tom spatřuje stěžovatel zcela nerovné postavení

smluvních stran a rozpor s dobrými mravy. Na základě všech

skutečností uvedených v ústavní stížnosti proto navrhuje, aby

Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj závěr,

že na straně původní vlastnice sporných nemovitostí nebyl dán

nedostatek náležitostí vůle, který by ve smyslu ustanovení § 30

a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.

způsoboval neplatnost postupního prohlášení z 26. 6., resp. 2. 7.

1963, a to i přesto, že k němu došlo v době vymezené jak zákonem

č. 87/1991 Sb., tak zákonem č. 198/1993 Sb. Uvedl dále, že

stěžovatel opakuje argumenty, které obsahovalo již jeho odvolání,

a proto odvolací soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění svého

rozhodnutí, které považuje i nadále za odpovídající zákonu.

Tvrzení stěžovatele proto odmítá a navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti.

Městská část Praha 4 se podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého postavení vedlejšího

účastníka vzdala.

Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 C 56/93, který si od

tohoto soudu vyžádal.

Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti

především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných

soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat

přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí

v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě,

že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše

uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti postupují

v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.

V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu

stěžovatele prokázání splnění znaků tísně a nápadně nevýhodných

podmínek, které by zakládaly neplatnost právního úkonu podle

ustanovení § 37 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. V tomto směru

Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. 16 C 56/93, že oba

soudy se věcí zabývaly a v rámci provedeného dokazování, které

bylo doplněno a zopakováno soudem odvolacím, dospěly k závěru, že

důvody neplatnosti převodu předmětných nemovitostí nejsou dány.

Přihlédly totiž k tomu, že původní vlastnice M. Ž. nemovitosti

nabídla státu, což jednoznačně zdůvodnila zejména stářím

a nemožností správu domu vykonávat, což podle jejich názoru nelze

považovat za jednání v tísni, tedy stav, který by mohl vyloučit

svobodné vytváření vůle a doléhal by na ni takovým způsobem, že by

se jím dala pohnout k uzavření takového právního úkonu, který by

jinak neučinila. Pokud soudy posuzovaly znak nápadně nevýhodných

podmínek, konstatovaly, že M. Ž. se ke smluvnímu převodu zmíněných

nemovitostí rozhodla sama dobrovolně, aniž by k tomu měla právní

povinnost.

Ústavní soud se z hlediska ústavnosti zabýval aplikací

procesních ustanovení a dospěl k závěru, že soudy při svém

rozhodování nerespektovaly kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř.,

neboť se nezabývaly všemi námitkami stěžovatele jako žalobce

a svědka J. G., které uvedl ve svých výpovědích. Odvolací soud

nepřihlédl ani k celému obsahu postupního prohlášení ze dne 26.

6. 1963 v rámci provádění důkazů listinami, i když na jeho obsah

stěžovatel výslovně upozorňoval ve svém odvolání. Pokud jde

o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které

mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době

nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), je třeba respektovat

skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana

soukromého vlastnictví. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud

na nález sp. zn.

II. ÚS 59/95

(uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce

nálezů a usnesení ÚS, svazek 4), ve kterém se konstatuje, že ve

skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje,

a proto právě vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého

vlastnictví je oním objektivně působícím a existujícím stavem pro

projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu,

s výjimkou případů, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce

ztratilo smysl.

S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené

rozhodnutí neodpovídá naplnění čl. 36 odst. 1 Listiny o právu

občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR,

podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pokud jde

o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud považuje

za potřebné připomenout, s odkazem na svou již ustálenou

judikaturu, že ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud

především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného

a tedy existujícího. V daném případě však stěžovatel

opodstatněnost určovací žaloby odůvodňuje potřebou rozhodnutí pro

účely dodatečného projednání dědictví. Je tedy zřejmé, že

existence vlastnického práva má být teprve zjištěna či

konstituována, a proto nemůže zatím spadat pod ústavní ochranu.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti

vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. (§

82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb.), a to bez ústního jednání, když účastníci

s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné

rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny

orgány i osoby.

V Brně dne 14. 11. 1996