IV.ÚS 95/96 · Ústavní soud České republiky

K pojmu "tísně" podle zákona o půdě

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 10. června 1996

v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) J. B., 2) ing. F. B., obou

zastoupených advokátem JUDr. L. P. proti rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 27. 2. 1996, čj. 30 Ca 374/94-13, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejších

účastníků 1) Okresního úřadu v Kroměříži, okresního pozemkového

úřadu, 2) města Kroměříž t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 1996, čj. 30 Ca 374/94-3, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozhodnutí

Okresního úřadu Kroměříž, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18.

10. 1994, čj. PÚ 1262/92/2-HL, o tom, že stěžovatelé nejsou

vlastníky nemovitostí v k. ú. Kroměříž, ve výroku tohoto

rozhodnutí blíže uvedených, stěžovatelé uvádějí, že napadeným

rozsudkem došlo k porušení článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále

článku 90 Ústavy ČR. Ačkoli totiž stěžovatelé v předmětném

restitučním řízení opírali restituční titul o ustanovení § 6 odst.

1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, rozhodl krajský soud, aniž by nařídil jednání. Krajský

soud dospěl, mimo jiné, k závěru, že stěžovatelé neuvedli žádné

konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usoudit na stav tísně,

tento závěr však nemá oporu v obsahu správního spisu. Stav tísně

totiž stěžovatelé podrobně rozvedli v písemném podání ze dne 17.

1. 1994 a právě s ohledem na toto jejich vyjádření jim v rámci

ústního jednání před krajským soudem měla být poskytnuta možnost

prokazovat i fakt jejich politické perzekuce a situaci, v níž

předmětná kupní smlouva byla uzavírána. Z uvedených důvodů

navrhují proto stěžovatelé zrušení napadeného rozhodnutí.

Účastník Krajský soud v Brně ve vyjádření předsedy senátu

uvedl, že je nepochybné, že správní orgán vycházel ze spolehlivě

zjištěného skutkového stavu, a protože šlo jen o posouzení právní

otázky, postupoval krajský soud v souladu s ustanovením § 250f o.

s. ř., rozhodl-li o žalobě bez jednání. Z uvedených důvodů navrhl

proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník Okresní úřad v Kroměříži, okresní pozemkový

úřad, uvedl, že se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím krajského

soudu.

Vedlejší účastník město Kroměříž uvedl, že vzhledem k tomu,

že stěžovatelé neuplatnili v řízení před správním orgánem a ani

v návrhu na přezkoumání správního rozhodnutí žádné nové důkazy,

týkající se prokázání tísně, která společně s nevýhodnými

podmínkami musí být současně splněna pro posouzení neplatnosti

kupní smlouvy, rozhodoval krajský soud v dané věci oprávněně bez

nařízení jednání.

Vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího

účastníka vzdal.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní

soud z obsahu spisu 30 Ca 374/94 Krajského soudu v Brně, že tento

soud se zabýval otázkou tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1

písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, a ve svém rozhodnutí poukázal na to, že navrhovatelé

neuvedli žádné konkrétní okolnosti, z nichž by okresní pozemkový

úřad mohl dovozovat, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni,

a proto nepovažoval za nutné prováděti k tomuto bodu potřebné

dokazování. Okresnímu pozemkovému úřadu nelze tedy vytknout

nedostatky ve zjišťování skutečného stavu věci, a také krajský

soud je shodného názoru, že v projednávané věci stav tísně při

uzavírání kupní smlouvy zjištěn nebyl. Z obsahu spisu Okresního

úřadu v Kroměříži, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ

1262/92/2, je však patrno, že již v řízení před správním orgánem

se stěžovatelé stavu tísně s odkazem na konkrétní okolnosti

dovolávali. Tato skutečnost vyplývá z jejich podání ze dne 17. 1.

1994, v němž tvrdí, že ještě před uzavřením kupní smlouvy OSP

vstoupil naprosto neprávním způsobem na jejich pozemek, neboť

buldozerem zničil plot i zbývající část zahrady, a to v situaci,

kdy stěžovatelka J. B. již nemohla projevit "občanskou statečnost"

a nepodepsat smlouvu, protože statečnost, jakou projevila při

nátlaku ke vstupu do strany, vedla k tomu, že po odmítnutí podpisu

přihlášky s ní byl rozvázán pracovní poměr. V obdobné situaci byl

i stěžovatel ing. F. B., kterému bylo zakázáno publikovat vědecké

práce i výjezd do ciziny. Tato tvrzení stěžovatelů správní orgán

vůbec nezkoumal, a již proto lze stěží mít za to, že vycházel ze

spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Jak správní orgán, tak

i krajský soud, sice interpretovaly pojem tísně, nicméně nikoli

způsobem, který by reflektoval specifickou povahu restitučních

předpisů. Jak totiž Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu

z 24. 5. 1994, publikovaném pod č. 131/1994 Sb., protiprávnost,

vedoucí k restituci, nutno interpretovat výlučně v návaznosti na

účel zákona, a proto i pojem tísně je třeba vykládat v souvislosti

s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Jakkoli

je tedy nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet

smluv zcela se vymykajících z rámce restitučních předpisů, třeba

moment tísně zkoumat i z výše uvedeného pohledu, vnášejícího

otázku, zda k uzavření kupní smlouvy došlo i v projednávané věci

za okolností, obvyklých v každém právním státě. Vzhledem k tomu,

co bylo uvedeno, šlo tedy stěží o jednoduchý případ, opravňující

krajský soud k rozhodnutí bez nařízení jednání ve smyslu

ustanovení § 250f o. s. ř. (Obdobně uvažoval Ústavní soud

i v nálezu sp. zn.

II. ÚS 75/94

, uveřejněném pod č. 48 ve svazku

2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.)

Protože tedy rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení

článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i článku 90

Ústavy ČR, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené

rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. června 1996