IV.ÚS 62/96 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 62/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. března 1996 ve věci ústavní stížnosti 1) P.G., 2) J.G., obou zastoupených advokátem JUDr. V.B.,

t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž uvádějí, že dne 16. 11. 1995 byl usnesením O.z. v H., schválen územní plán sídelního útvaru H. Tímto územním plánem byl dosud nijak nezatížený pozemek stěžovatelů, p. č. 719/77 k.ú. H., zařazen do krajinného území, určeného pro individuální pobytovou rekreaci, ve kterém je podle závazné části tohoto plánu zakázána výstavba nových chat. Závazná část územního plánu byla vyhlášena vyhláškou O.z. v H., č. 1/1995 ze dne 16. 11. 1995, vyvěšenou na úřední desce O.ú. H., dne 17. 11. 1995. Již v průběhu projednávání územního plánu vznesli

- 2 - IV. ÚS 62/96

stěžovatelé k jeho návrhu námitky, jimiž se domáhali, aby jejich pozemek nebyl do shora uvedeného území zařazen, případně, aby jim zařazením do tohoto území byla poskytnuta přiměřená náhrada. Rozhodnutí o námitkách bylo stěžovatelům oznámeno sdělením obce H., ze dne 20. 12. 1995, v němž bylo konstatováno, že námitkám nebylo vyhověno v plném rozsahu. Stěžovatelé zastávají názor, že tím vším bylo zasaženo do jejich ústavních práv, a to do práva na ochranu soukromého vlastnictví, zaručeného ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V daném případě došlo podstatným způsobem k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatelů, a to v jeho užívací složce. Mělo-li být takové omezení v souladu s Listinou základních práv a svobod, mělo se tak stát pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, kterou stěžovatelé neobdrželi. Územní plán měl být ve všech svých stadiích, tj. ve stadiu zadání, stadiu konceptu i stadiu návrhu, zpracován v součinnosti se stěžovateli, jakožto fyzickými osobami, které se podílejí na využití území, jakožto dotčenými fyzickými osobami, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům, a jakožto občany, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům či stavbám jsou řešením územního plánu přímo dotčena (§ 23 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., §§ 16 odst. 2, 17 odst. 1, 26 odst. 1 vyhlášky č. 84/1976 Sb.) . V daném případě byli však stěžovatelé ve stadiu zadání a ve stadiu konceptu zcela ignorováni. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé proto navrhují, aby usnesení O.z., o schválení územního plánu sídelního útvaru H., ze dne 16. 11.1995, vyhláška obce H., č. 1/1995, kterou se vyhlašuje závazná část územního plánu ze dne 16. 11. 1995, a sdělení obce H., č. 1242/95 ze dne 20.12.1995, byly zrušeny.

Již ve svém nálezu ze dne 25. 10. 1995,

sp. zn. Pl. ÚS 17/95

, Ústavní soud konstatoval, že územní plán sám o sobě je opatřením, směřujícím do budoucna, normou pro budoucí vývoj oblasti a současně výrazem snahy o sladění veřejných zájmů se zájmy partikulárními. Je nesporné, jak se dále uvádí v tomto nálezu, že při řešení těchto složitých otázek může být těžko

3 - IV. ÚS 62/96

nalezeno řešení, které bude bez jakýchkoli rozporů a připomínek. Zvažovat to, co je obsahem územního plánu, je plně v kompetenci orgánů územního plánování. Ústavnímu soudu nepřísluší toto "zvažování" hodnotit a zasahovat do sféry rozhodování uvedených orgánů, pokud jím nebyla porušena ústavně garantovaná práva.

V projednávané věci zjistil Ústavní soud ze sdělení obce H., ze dne 20. 12. 1995, c]. 1242/95, že námitkám stěžovatelů, podaným podle ustanovení § 24 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nebylo vyhověno. K tomuto sdělení došlo v zákonné lhůtě 60 dnů po schválení územního plánu usnesením O.z. v H., ze dne 16. 11. 1995. Kritériem ústavnosti uvedeného rozhodnutí může být, podle názoru Ústavního soudu, pouze to, zda se toto rozhodnutí nepříčí účelu a smyslu stavebního zákona jako celku. Takový rozpor však Ústavní soud neshledal, a nesdílí proto ani názor stěžovatelů, že schválením územního plánu, který podle § 10 zákona č. 50/1976 Sb. má řešit funkční vymezení a uspořádání ploch a stanovit základní zásady organizace území, postup při jejich využití a podmínky výstavby, došlo k porušení jejich práva na ochranu soukromého vlastnictví, zakotveného v článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru Ústavního soudu nedošlo na straně stěžovatelů ani k porušení jejich práva zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny proto, že by jim toto právo bylo odepřeno orgány územního plánování ve stádiu projednávání územního plánu. Jakkoli totiž vyhláškou č. 377/1992 Sb. došlo k novelizaci celé řady ustanovení vyhlášky č. 84/1976 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, a to v tom směru, že při pořizování územně plánovací dokumentace a jejím schvalování byla upravena účast fyzických osob (např. § 17 odst. 1, § 26), vyplývá z obsahu sdělení obce H., z 20. 12. 1995, že mělo k dispozici stanovisko stěžovatelů, uvedené v jejich dopisech z 19. 4. 1995 a 6. 7. 1995. I kdyby tedy bylo možno přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že orgány územního plánování nepostupovaly v tomto směru zcela konsekventně, nemohla by ani tato skutečnost, vzhledem k tomu, že stanovisko stěžovatelů bylo orgánem územního plánování zvažováno, posunout celou záležitost do roviny porušení základních lidských

4 - IV. ÚS 62/96

práv. V této souvislosti třeba poukázat na ustanovení § 28 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého

na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. I toto posléze citované ustanovení naznačuje, že k porušení článku 36 odst. 1Listiny by mohlo v projednávané věci dojít pouze postupem, který by zpochybnil již zmíněný účel a smysl stavebního zákona, o takový případ však v projednávané věci evidentně nejde.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 1996

prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj