IV.ÚS 300/96 · Ústavní soud České republiky

K postupu soudu v OSŘ při zajištění soudní ochrany účastníkům (ustanovení opatrovníka účastníkovi, jehož pobyt není znám)

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 15. ledna 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 16. 8. 1996, čj. 28 Co 385/96-100,

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 1996, čj. 28

Co 385/96-100, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Krajského soudu v Praze, potvrzujícímu usnesení Okresního

soudu v Kladně ze dne 24. 11. 1995, čj. 10 C 98/92-82, jímž řízení

bylo zastaveno, stěžovatel uvádí, že zastavením řízení porušily

obecné soudy jeho ústavně zaručené právo obrátit se na soud

a požadovat, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

V projednávané věci řízení probíhá již od roku 1992, přičemž

skutečnosti, na jejichž podkladě došlo k zastavení řízení, byly

známy již při jeho zahájení. Tím, že v dané věci odmítly soudy

jednat a řízení zastavily, porušily stěžovatelovo právo na soudní

ochranu podle Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Stěžovatel proto navrhuje, aby z těchto důvodů bylo

jeho ústavní stížnosti vyhověno a napadená rozhodnutí obecných

soudů byla zrušena.

Krajský soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu JUDr. V.

V. ze dne 25. 11. 1996 uvedl, že procesní předpisy nedovolují, aby

pro řízení byl ustanoven opatrovník osobě, která zemřela, neboť

smrtí zaniká způsobilost zemřelého být subjektem hmotného práva,

a tím i procesní způsobilost být účastníkem řízení. Za porušení

Listiny nelze považovat, pokud soud trvá na tom, aby účastník

řízení splnil povinnost, kterou mu ukládá procesní předpis, neboť

tuto povinnost nemůže přenášet na soud.

Vedlejší účastník Státní statek Z., s. p. v likvidaci, se

k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z obsahu spisu 10 C 98/92 Okresního soudu v Kladně Ústavní

soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 19. 3. 1992 podal

u tohoto soudu návrh na zrušení spoluvlastnictví, směřující rovněž

vůči F. L., neznámého pobytu. Okresní soud v Kladně usnesením ze

dne 18. 8. 1993, čj. 10 C 98/92-30, ustanovil F. L. pro toto

řízení opatrovníka, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal

na ustanovení § 29 odst. 1 o. s. ř., a to proto, že podle

stěžovatelova tvrzení F. L. zemřela v roce 1963. Dalším usnesením

ze dne 24. 11. 1995, čj. 10 C 98/92-82, Okresní soud v Kladně

řízení zastavil pro nedostatek právní subjektivity F. L., když

vzal z výpovědi stěžovatele za prokázáno, že jmenovaná ke dni

podání návrhu již nežila, a neměla proto právní subjektivitu.

Podle názoru tohoto soudu je však v projednávané věci dán důvod

k zastavení řízení i podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.,

neboť stěžovatel, ač vyzván, nedoplnil své podání tak, aby mělo

všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.,

tj. zejména nedoplnil adresu F. L. Krajský soud v Praze, jenž

rozhodoval o stěžovatelově odvolání proti zmíněnému rozhodnutí

Okresního soudu v Kladně, usnesením ze dne 16. 8. 1996, čj. 28 Co

385/96-100, napadené rozhodnutí potvrdil, i když z jiných právních

důvodů. Krajský soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky

ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť pro nedostatek,

spočívající v neúplném podání a v nemožnosti zjištění, zda

žalovaná ke dni podání žaloby měla hmotně právní a procesní

způsobilost, nelze v řízení pokračovat. Navíc stěžovatel sám

zpochybnil, že žalovaná ke dni podání žaloby žila, a proto

v řízení nelze pokračovat s opatrovníkem, který byl žalované

ustanoven z důvodu neznámého pobytu, když nelze dovodit, že

opatrovník byl ustanoven osobě procesně a hmotně právně způsobilé.

To, co je v projednávané věci mimo jakoukoliv pochybnost, je

skutečnost, že žalovaná F. L. je neznámého pobytu. Stěžovatel

v dalším průběhu řízení opětovně zdůrazňoval, že nemá k dispozici

doklady o tom, že žalovaná zemřela a že v tomto směru poskytnuté

informace nelze považovat za věrohodné. Vzal-li tedy Okresní soud

v Kladně v napadeném usnesení z výpovědi stěžovatele za prokázáno,

že žalovaná ke dni podání žaloby již nežila, je tento jeho závěr

v extrémním nesouladu s podmínkou nepochybnosti takové

skutečnosti. Obecné soudy neměly proto důvod k zastavení řízení

nejen podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., ale ani podle

ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. Označil-li totiž stěžovatel zcela

přesně F. L. jako účastníka řízení a jediné, co bylo nepochybné,

bylo to, že její pobyt není znám, neboť byly vyčerpány všechny

dostupné prostředky k jeho zjištění, potom rovněž jedinou a také

nezbytnou procesní možností v takové situaci bylo ustanovení

opatrovníka podle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. Aplikoval-li

tedy Krajský soud v Praze v napadeném rozhodnutí ustanovení § 43

o. s. ř., týkající se vady podání, porušil tím článek 95 odst. 1

Ústavy ČR a současně i článek 36 odst. 1 Listiny, zakotvující

právo na soudní ochranu.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu

v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. ledna 1997