IV.ÚS 294/96 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 294/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. ledna 1997 ve věci ústavní stížnosti K.S., zastoupeného advokátkou JUDr. H.A., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 1996, čj. 16 Co 251/96-154,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 1996, čj. 8 C 17/91-105, pokud jím návrh na zaplacení částky Kč 77 006,64 byl zamítnut, stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím byly porušeny jeho základní práva a svobody uvedené v článcích 28, 31, 35 odst. 2 a 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stalo se tak zejména proto, že nesprávným posouzením počátku běhu promlčecí lhůty bylo stěžovateli znemožněno prokázat, že žalovaný hrubou

- 2 - IV. ÚS 294/96

nedbalostí, nebo dokonce úmyslně, jej nechal pracovat v rizikovém prostředí bez potřebných technických, zdravotně organizačních a zdravotně preventivních opatření, jež by zabránily vzniku, těžce jej postihující a značné společenské a finanční škody mu způsobující, nemoci z povolání. Ačkoli informace o pravém stavu pracovního prostředí byly žalovaným úmyslně zatajovány, byl počátek subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody posouzen právě ve prospěch toho, kdo zákonem uložené povinnosti porušoval. Z těchto, jakož i z dalších důvodů, stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku.

Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 8 C 17/91 Okresního soudu v Opavě, že stěžovatel uplatnil u tohoto soudu podáním, došlým dne 22. 1. 1991, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 10. 1981 do 31. 1. 1989 ve výši Kčs 49 011,--, na zaplacení nákladů spojených s léčením ve výši Kčs 22 503,-- a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši Kčs 28 000,--. Okresní soud v Opavě citovaným rozsudkem řízení ohledně částky Kč 15 640,-zastavil, jinak v něm odpůrci uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku Kč 2 617,40, zatímco ohledně částky Kč 77 006,64 návrh zamítl. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem tak, že rozsudek Okresního soudu v napadené části potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě uvádí, že okresní soud správně nepřiznal stěžovateli ty dílčí nároky na věcnou škodu, které mu vznikly před rokem 1988 v souvislosti s pořízením naslouchacích přístrojů, neboť stěžovatel uplatnil tyto nároky teprve po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty uvedené v ustanovení § 263 odst. 3 zákoníku práce a žalovaný vznesl námitku promlčení. Stejně tak je promlčen i stěžovatelem nárokovaný doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění vzhledem k tomu, že zdravotní stav stěžovatelův se v souvislosti s nemocí z povolání ustálil již v roce 1983. Pokud jde

- 3 - IV. ÚS 294/96

o uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 10. 1981 do 31. 1. 1998 ve výši Kčs 49 011,--, opírající se o tvrzení, že škoda na zdraví byla stěžovateli způsobena výhradně porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, krajský soud odchylně od soudu prvého stupně uvedl, že předmětem řízení u Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 20 C 343/82 byl nárok stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku pouze v tzv. redukované výši a že stěžovatel v tomto sporu ani netvrdil, že by k této škodě došlo výhradně porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V projednávané věci uplatnil tedy stěžovatel jiný právní nárok, tj. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku pro tvrzené porušení bezpečnostních předpisů. I tento nárok stěžovatelův je však vzhledem k ustanovení § 261 odst. 1 a § 263 odst. 3 zákoníku práce promlčen. U škod na zdraví běží totiž vždy jen dvouletá promlčecí subjektivní lhůta počítaná ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Uvedené závěry Krajského soudu v Ostravě jsou i podle názoru Ústavního soudu správné, a proto lze stěží souhlasit s tvrzením stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva. K těmto tvrzením stěžovatele naopak třeba dodat, že zásah do redukce náhrady za ztrátu na výdělku ve smyslu stěžovatelem uplatňovaného nároku byl proveden již zákonem č. 153/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, takže bylo jen na stěžovateli samotném, aby svůj tvrzený nárok uplatnil včas. Vědomost o škodě nelze totiž, podle názoru Ústavního soudu, spojovat s nahodilostí uváděnou stěžovatelem, že teprve v dubnu 1992 se dozvěděl o znaleckém posudku z oboru bezpečnosti práce, vypracovaném dne 21. 4. 1989, a to ve sporu vedeném jeho bývalým spolupracovníkem. Stěžovatel mohl sám vědět, v jakém prostředí pracuje, a na toto vědomí měl včas a adekvátním způsobem procesně reagovat.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

- 4 - IV. ÚS 294/96

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. ledna 1997

prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj