IV.ÚS 131/96 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 131/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. června 1996 ve věci ústavní stížnosti Dr. Z.S., zastoupeného advokátem JUDr. A.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 1995, čj. 12 Co 322/94-68, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 3. 1994, čj. 6 C 1033/92-46,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, které zavázaly stěžovatele zaplatit žalobci L.Ch., částku Kč 218 796,--, stěžovatel uvádí, že základní otázkou v řízení před těmito soudy bylo to, zda stěžovatel je povinen vydat žalobci L.Ch. z důvodu "bezdůvodného obohacení" peněžní částku, kterou v jeho zastoupení na základě plné moci převzal jako soudem vrácenou peněžitou záruku, z níž zadržel příslušnou částku na úhradu svých nákladů za poskytnuté právní služby. Okresní soud v Třebíči, aniž připustil stěžovatelem navrhované další důkazy, dospěl sice

- 2 - IV. ÚS 131/96

k závěru, že smlouva o právní pomoci platně vznikla, odmítl však provést započtení příslušné odměny za ni jako protipohledávky, aniž by blížeji zdůvodnil své pochybnosti o správnosti vyúčtování. Naproti tomu Krajský soud v Brně, jenž rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, usoudil, že dohoda o zastoupení vůbec nevznikla, čímž zcela pominul zákonná ustanovení, vyplývající ze zákona o advokacii, podle nichž advokát se může dát zastupovat jiným advokátem nebo svým koncipientem (§ 12 zákona č. 128/1990 Sb.), a i tyto úkony se pokládají za úkony advokáta. Pokud tedy krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že úkony, jež činil stěžovatel nebo jeho koncipient, byly "neplatné", je to v příkrém rozporu s tím, co bylo v řízení prokázáno. Provedenému dokazování také zcela odporuje tvrzení Krajského soudu v Brně v tom smyslu, že nedošlo k uplatnění započtení pohledávky, neboť ze stěžovatelovy strany nebyl učiněn příslušný projev. O takovém projevu lze sotva mít pochybnosti vzhledem k stěžovatelovu podání ze dne 7. 2. 1993, předloženým fakturám za provedené úkony právní pomoci, jakož i odůvodnění stěžovatelova odvolání ze dne 13. 4. 1994. Pro projev, směřující k započtení, nevyžaduje zákon v ustanovení § 580 o. z. žádnou zvláštní formu a platí zde tedy obecná pravidla stanovená pro platnost právního úkonu, uvedená v § 34 a násl. o. z. Za jasný projev vůle lze ostatně považovat i skutečnost, že z částky Kč 500 000,--, kterou pro žalobce převzal, stěžovatel vrátil jen rozdíl po odpočtu odměny za provedené úkony. Stěžovatel má proto za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení článků 1, 90, 95 Ústavy ČR, jakož i článku 36 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje proto, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozsudky byly zrušeny.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky

3 - IV. ÚS 131/96

dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy. Zkoumaje tyto otázky, zjistil ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 6 C 1033/92, že podle názoru krajského soudu, hodnotícího výsledky provedeného dokazování, smlouva o právním zastoupení mezi stěžovatelem a žalobcem L.Ch. vůbec nevznikla, neboť stěžovatel nemohl akceptovat návrh žalobce k uzavření smlouvy, když tento návrh k němu vůbec nesměřoval. Vzhledem k uvedenému nemohly úkony v trestním či správním řízení vyvolat v těchto řízeních právní účinky, a proto žalobce nemohl být jimi ani obohacen. Krajský soud pak dále dovodil, že i v případě existence pohledávky, způsobilé k započtení, v projednávané věci k takovému započtení nedošlo, neboť není jasno v základní otázce, zda projev, směřující k započtení, učinil stěžovatel či jeho syn stejného jména.

Také Ústavní soud má za to, že k obecným předpokladům vzniku závazku z bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 a násl. o. z., náleží především skutečnost, že došlo k získání určitého majetkového prospěchu, obohacení, na straně neoprávněného nabyvatele, přičemž v případech, kdy bezdůvodné obohacení spočívalo v určitých výkonech, spočívá reparační funkce bezdůvodného obohacení v poskytnutí peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 o. z.). Dospěl-li tedy krajský soud k závěru, že na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení vůbec nedošlo, a to vzhledem k právní irelevanci stěžovatelem provedených úkonů, nelze v tomto jeho závěru, opírajícím se o skutková zjištění, spatřovat porušení stěžovatelova práva na nestranný a spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 1, článku 90, článku 95 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud zde totiž nejen volně hodnotil důkazy v souladu s podmínkami ustanovení § 132 o. s. ř., ale také jeho výklad ustanovení § 451 o. z., tedy výklad pojmu bezdůvodného obohacení, nepostrádá jistou logiku a nepřekračuje rámec vázanosti zákonem. Pokud pak jde o stěžovatelem navrhované, leč neprovedené, důkazy, týkající se výše stěžovatelovy pohledávky, nemohly tyto, tzv. opomenuté, důkazy založit protiústavnost napadených rozhodnutí již z pouhého důvodu, že vzhledem k právnímu stanovisku, jaké zaujal krajský

- 4 - IV. ÚS 131/96

soud, byly nadbytečné a právně irelevantní.

Všechny uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. června 1996

prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj