III.ÚS 99/96 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 99/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.B., zastoupené advokátem JUDr. O.P.,

t a k t o

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka podala dne 4. 4. 1996 ústavní stížnost, a to proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 713/95-12, ze dne 29. 12. 1995. Podle názoru stěžovatelky bylo uvedeným usnesením porušeno její základní právo na soudní ochranu, zakotvené v.čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisu sp. zn. 22 Ca 713/95 Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně spolu s další žalobkyní G.J., (ta však nepodala ústavní stížnost) podala Krajskému soudu v Ostravě žalobu proti rozhodnutí O.ú. - pozemkového úřadu v K., kterým byla schválena dohoda o vydání nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb. Žalobou se domáhala, aby Krajský soud v Ostravě podle § 250b o.s.ř. uložil pozemkovému úřadu, aby žalobkyni doručil své rozhodnutí, a dále po doručení rozhodnutí, aby Krajský soud rozhodnutí O.ú. - pozemkového úřadu v K., č.j. Poz 313/R-147/91 Ha, ze dne 14.4.1992, zrušil.

Krajský soud v Ostravě svým usnesením čj. 22 Ca 713/95-12, ze dne 29. 12. 1995, řízení zastavil. Při svém rozhodnutí vycházel krajský soud z následujících skutečností a právních názorů.

Podanou žalobou se žalobkyně domáhaly, aby krajský soud ve smyslu ust. § 250b o.s.ř. uložil žalovanému (pozemkovému úřadu) doručit jim napadené rozhodnutí, a po jeho doručení, aby byl vydán rozsudek, kterým by toto rozhodnutí bylo zrušeno. Uvedly, že řádně svůj restituční nárok uplatnily u žalovaného i vůči povinné osobě. I když došlo k vydání jejich prohlášení, že nemovitosti mají být vydány R.V., bylo tak činěno s úmyslem vydat nemovitosti pouze fyzicky. Po fyzickém vydání

III. ÚS 99/96

nemovitostí mělo dojít mezi oprávněnými osobami k vlastnímu předání. Místo toho došlo k tomu, že se R.V. stala proti zákonu vlastnicí nemovitostí a jejich vydání žalobkyním zapřela. Protože podle zák. č. 229/1991 Sb. není možné nějaké náhradní vydání věci nebo postoupení nároku na vydání nemovitosti někomu jinému, tvrdí žalobkyně o napadeném rozhodnutí žalovaného, že je nezákonné, přičemž jim vůbec nebylo doručeno.

Krajský soud se především zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí pozemkového úřadu může být soudem ve smyslu ust. § 244 a násl. o.s.ř. přezkoumáváno.

Podle ust. § 250b odst. 2 o.s.ř., jestliže je podána žaloba někým kdo tvrdí, že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, ač s ním jako s účastníkem řízení mělo být jednáno, soud ověří správnost tohoto tvrzení a uloží správnímu orgánu doručit tomuto účastníku správní rozhodnutí a podle okolností odloží jeho vykonatelnost. Tímto stanoviskem je správní orgán vázán. Po uskutečnění doručení předloží správní orgán spisy soudu k rozhodnutí o žalobě.

Bez ohledu na tento závěr krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že žalobkyně v prohlášení bez uvedení data s ověřením podpisů v březnu 1992 žádala, aby veškeré nemovitosti znárodněné manželům R., byly vydány v rámci restituce R.V. Protože nárok podle zák. č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů má povahu pohledávky, tj. práva ze závazkového právního vztahu, v němž předmětem závazku je něco dát, lze tento jejich projev vůle považovat za postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 524 o.z., kterému žádné další ustanovení o.z., ani ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. nebrání.

Protože žaloba směřuje proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného pozemkového úřadu, který rozhodoval jako správní orgán I. stupně, nejsou tedy splněny předpoklady přezkumu podle ust. § 247 o.s.ř., a proto krajský soud vycházeje z těchto úvah podle ust. § 250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavil.

Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu, čj. 22 Ca 713/95-12, ze dne 29. 12. 1995, podala stěžovatelka (jedna z původních žalobkyň) ústavní stížnost, ve které uvádí, že pro právní názor krajského soudu o tom, že nejsou dány podmínky postupu podle § 247 odst. 1 o.s.ř., nejsou dostatečné předpoklady. Stěžovatelka se domnívá, že tímto postupem krajského soudu a pozemkového úřadu byla porušena Ústava, zejména ust. čl. 36 (míněno zřejmě Listiny základních práv a svobod), neboť každý se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí správního orgánu a každý se může domáhat svého práva u nezávislého nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Za dané situace bylo stěžovatelce toto její právo odepřeno, protože správní orgán, na který byla zákonem odkázána, ignoroval její práva, dané jí správním řízením a tedy zákonem. Soud potom její žádost (kterou se domáhala svého práva) způsobem odpovídajícím zákonu neprojednal a řízení zastavil. Za této situace proto stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby zrušil napadené usnesení

Krajského soudu v Ostravě.

K návrhu na zahájení řízení podal Krajský soud v Ostravě stručné vyjádření, jako účastník řízení. Z něj vyplývá, že krajský soud nepovažuje tvrzení stěžovatelky, že jeho rozhodnutím

III. ÚS 99/96

bylo porušeno právo zakotvené v čl. 36 Listiny, za důvodné. Ve svém vyjádření dále uvádí, že stěžovatelce neodňal možnost obrátit se na soud, jejím návrhem se zabýval, a protože dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí nemůže být předmětem přezkoumání, rozhodl o zastavení řízení. V dalším se krajský soud odvolal na odůvodnění svého usnesení.

Jak již několikrát zdůraznil ve svých rozhodnutích, není Ústavní soud vrcholem obecné soudní soustavy a není oprávněn zasahovat do její jurisdikční pravomoci a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad její činností. To však jen za předpokladu, že soudy ve své činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Protože však podanou ústavní stížností je namítáno právě porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod postupem krajského soudu, zabýval se Ústavní soud věcí právě z uvedeného hlediska. Vyžádal si spisové materiály sp. zn. 22 Ca 713/95 Krajského soudu v Ostravě i předmětný spis č.j. Pú-313/R-147/91-HA, O.ú. - Pozemkového úřadu v K. Ze spisu pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím tohoto orgánu byla schválena dohoda o vydání nemovitostí mezi oprávněnou osobou R.V. a povinnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím PÚ byla schválena dohoda o vydání nemovitosti, konstatoval Ústavní soud, že nebylo možno využít opravného prostředku podle § 9 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb., protože podle tohoto ustanovení rozhoduje soud o opravném prostředku jen proti rozhodnutím, kterým nebyla schválena dohoda o vydání nemovitosti, který bylo rozhodnuto o vlastnictví k nemovitosti, event. kterým bylo zřízeno nebo zrušeno věcné břemeno váznoucí na nemovitosti či uloženo jiné opatření.

Stěžovatelka však v daném případě podala správní žalobu ve smyslu § 247 o.s.ř. s opřením se o ust. § 250b odst. 2 o.s.ř. proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, proti němuž nebyly využity řádné opravné prostředky a které jí nebylo ani doručeno, protože pozemkový úřad jako správní orgán I. stupně s ní jako s účastnicí řízení nejednal. Podle cit. ustanovení § 250b odst. 2 o.s.ř., jestliže byla podána žaloba někým, kdo tvrdí, že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, má soud ověřit správnost tohoto tvrzení (a to i při rozhodnutí správního orgánu I. stupně) a uložit správnímu orgánu doručit napadené správní rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě při posuzování návrhu zkoumal i tuto otázku a správně dovodil, že žalobkyně tím, že v písemném prohlášení bez data s ověřenými podpisy žádaly, aby veškeré nemovitosti byly vydány v rámci restituce R.V., učinily právní úkon, který lze považovat za postoupení pohledávky. S poukazem na uvedené skutečnosti, dle názoru Ústavního soudu, nelze takto mít vůči závěrům učiněným krajským soudem výhrad. Vzhledem k takto vzniklé (vyvolané ovšem i stěžovatelem) právní situaci pak musel krajský soud dospět k závěru, že žalobkyně nebyla účastníkem správního řízení, tudíž nemůže ukládat správnímu orgánu povinnost doručit jí správní rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému uzavřel Ústavní soud s tím, že Krajský soud v Ostravě postupoval v souladu s literou zákona a uvedeným postupem neporušil základní práva stěžovatelky chráněná v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III. ÚS 99/96

S ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 1996

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR