III.ÚS 362/96 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 362/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I.R., zastoupeného advokátem Mgr. M.H., proti opatření ČI, ze dne 23. 10. 1996, mimo ústní jednání dne 22. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění :

Podáním ze dne 20. 12. 1996, které bylo doručeno Ústavnímu soudu ČR dne 27. 12. 1996, označeným jako "ústavní stížnost podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, proti

opatření ČI, ze dne 23. 10. 1996", domáhá se stěžovatel zrušení opatření ČI, kterým bylo rozhodnuto o zajištění tabákových výrobků ze dne 23. 10. 1996 v provozovně v H., a zároveň se v petitu, aniž by takovýto návrh v ústavní stížnosti [§ 64 odst. 2 písm. d), § 74 zák. č. 182/1993 Sb.] učinil, domáhá zrušení čl. II odst. 4 přechodných ustanovení zák. č. 148/1995 Sb. ve znění zák. č. 95/1996 Sb. pro tvrzený rozpor s Listinou základních práv a svobod.

III. ÚS 362/96

V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dále tvrdí, že zásahem ČI, která na základě kontroly provedené v jeho provozovně, rozhodla o zajištění cigaret, které nebyly označeny platnou tabákovou nálepkou v souladu s novelou zákona 587/1992 Sb., došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť "k nucenému omezení jeho vlastnického práva došlo bez náhrady". Dále pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že ústavní stížnost podává v souladu s ust. § 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., neboť ve své ústavní stížnosti spatřuje stížnost, která svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, aniž by však blíže rozvedl, v čem takovou skutečnost spatřuje.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud odmítne podanou ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, podá-li ji stěžovatel aniž vyčerpal všechny procesní prostředky.

V projednávané věci stěžovatel nevyužil práva stížnosti proti uloženému opatření (§ 7 odst. 3 zák. č. 64/1987 Sb.) a posléze práva podání žaloby na přezkoumání zákonnosti rozsudku orgánu státní správy (§ 244 a násl. o. s. ř.), což je zřejmé jednak ze samotného tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti a jednak z obsahu spisového materiálu.

V ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud neshledal takové skutečnosti, které by svědčily o významu ústavní stížnosti v takovém rozsahu, které by podstatně přesahovaly vlastní zájmy stěžovatele. Vzhledem k tomu, že takovýto význam v ústavní stížnosti stěžovatele nebyl shledán a nelze za něj považovat osobní ekonomické zájmy stěžovatele a že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, proto nezbývá, než

III. ÚS 362/96

ústavní stížnost stěžovatele označit jako nepřípustnou a o ní jako takové rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 22. 4. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR