Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 328/96 ECLI:CZ:US:1997:3.US.328.96 AI generated

III.ÚS 328/96 · Ústavní soud České republiky

Case Number III.ÚS 328/96
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date

Legislator summary

AI generated

žádný konkrétní důkaz, který by přesvědčivě mohl zvrátit dosavadní

Legislator headnote

AI generated

III.ÚS 328/96 · Ústavní soud České republiky: žádný konkrétní důkaz, který by přesvědčivě mohl zvrátit dosavadní

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

K rozhodování soudu bez jednání

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

6. března 1997 ve věci ústavní stížnosti ing. Z. N. proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca

267/96-14, kterým se zamítá žaloba stěžovatele na zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20.

března l996, sp. zn. 24879-1/110/95, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září

l996, č. j. 16 Ca 267/96-14, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě

vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září l996, č.

j. 16 Ca 267/96-14, kterým byla zamítnuta žaloba proti Finančnímu

ředitelství v Ústí nad Labem, jež rozhodlo dne 20. března l996 pod

sp. zn. 24879-1/110/95 o výši daňové povinnosti stěžovatele.

Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních

právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, když soud věc veřejně a za jeho

přítomnosti neprojednal a rozhodl dle § 250f občanského soudního

řádu bez jednání.

Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem

domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství

v Ústí nad Labem, které mu určilo daňovou povinnost v nepřiměřené

výši 95.l92,- Kč, přičemž podle jeho výpočtů měla činit pouze

49.568,- Kč. V žalobě poukázal na to, že na základě výsledků

daňové kontroly mu byla stanovena platebním výměrem č. 01375 dne

26. července l993 daň z příjmů ve výši 192.339,- Kč, kterou po

jeho odvolání sám správce daně dne 11. listopadu l994 snížil na

částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 20.

března l996 pak rozhodnutí správce daně změnilo (čj.

24879-1/110/95) a daňovou povinnost snížilo na 95.192,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem, s odvoláním na ustanovení §

250f obč. soudního řádu, bez nařízení jednání, účasti a výslechu

žalobce, žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že při

přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal porušení zákona, které

by mělo za následek zkrácení subjektivních práv žalobce a že pro

použití § 250f o. s. ř. byly dány důvody, když se v řízení jednalo

pouze o posouzení právní otázky. Dále krajský soud v odůvodnění

rozsudku uvedl, že správní orgán vycházel ze skutkového stavu,

který byl v době vydání napadeného rozhodnutí v souladu

s dispoziční zásadou dle § 249 odst. 2 o. s. ř., a žalobce neuvedl

žádný konkrétní důkaz, který by přesvědčivě mohl zvrátit dosavadní

zjištění a posouzení správním orgánem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Krajský soud v Ústí

nad Labem nepostupoval v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod. Poukázal na nálezy Ústavního soudu,

v nichž se Ústavní soud zabýval problematikou ustanovení § 250f o.

s. ř. a konečně je zrušil. Vyslovil přesvědčení, že krajský soud

použil § 250f o. s. ř. nesprávně. Přestože nešlo o věc

jednoduchou, nenařídil jednání a svůj postup odůvodnil

konstatováním, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky.

Nesouhlasí také se závěry soudu, z nichž se podává, že soud

shledal skutkový stav správně zjištěným, když nebyly provedeny

důkazy, které správci daně nabízel.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. l zák. č.

182/1993 Sb. k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření

Krajského soudu v Ústí nad Labem a Finančního ředitelství v Ústí

nad Labem a rovněž spis jmenovaného soudu sp. zn. 16 Ca 267/96.

Předsedkyně senátu 16 Ca ve svém vyjádření z 13. ledna l997

uvedla, že stížnost neobsahuje jiné námitky, než které byly

uváděny v odvolacím řízení. Podstatou projednávané věci bylo

posoudit, zda tvrzení, uváděná žalobcem v podané žalobě, jsou

pravdivá a zda žalovaný správní orgán při svém rozhodování

vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Žaloba nebyla

shledána důvodnou, byla zamítnuta a soud na rozsudku ze dne 6.

září 1996 nadále trvá. O žalobě bylo rozhodnuto bez nařízení

jednání za splnění podmínek § 250f o. s. ř., neboť, dle názoru

soudu, se jednalo pouze o posouzení právní otázky.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Finanční ředitelství v Ústí

nad Labem dne 16. ledna l997 poukázalo na průběh daňového řízení,

které správce daně - Finanční úřad v Jablonci nad Nisou i odvolací

orgán vedl. V řízení byla stěžovateli dána možnost navrhovat

důkazy a těmi se oba správní orgány zabývaly. Při dokazování

v daňovém řízení vycházely z faktu, že důkazní břemeno nese

zásadně daňový subjekt a správce daní přebírá roli hodnotitele

důkazních prostředků a důkazů. V řízení a rozhodnutí bylo dbáno na

to, aby skutečnosti, rozhodné pro správné stanovení základu daně,

byly zjištěny co nejúplněji, přičemž stěžovatel, jako daňový

subjekt v daňovém řízení, tvrzené skutečnosti dostatečně

neprokázal a nevyvrátil pochybnosti správce daně. Pro uvedené

Krajský soud v Ústí nad Labem závěry správce daně svým rozsudkem

potvrdil a z týchž důvodů by tak měl učinit i Ústavní soud České

republiky.

II. Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě

stížnosti, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní

ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich

přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům

(a to ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod). V nálezu ve věci vedené pod

sp. zn. I. ÚS 5/95

Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního

řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž

"stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět, mimo jiné,

osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci

v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným

důkazům. Použití ustanovení § 250f občanského soudního řádu může

sice být označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst.

l Listiny základních práv a svobod, avšak jako ustanovení

výjimečné, které lze z hlediska ústavních záruk spravedlivého

procesu aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň

ke správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své

stanovisko k projednávané věci. Ze shodného názoru vycházel

Ústavní soud v rozhodnutích ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 75/94

, I. ÚS

57/94, IV. ÚS l05/94 a dalších, v nichž shledal, že stížností

napadené rozsudky soudů byly vydány po procesu, který nebyl

v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 90 Ústavy a v čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy

s odvoláním na § 250f občanského soudního řádu nenařídily jednání,

neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem

prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani

v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve

věci vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 98/94

Ústavní soud zdůraznil, že

pro postup podle § 250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na

skutečnost, že se jedná o posouzení otázky právní, nýbrž musí být

splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedené

ustanovení o. s. ř. stanoví.

K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním

soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne

24. září 1996 ve věci vedené pod

sp. zn. Pl. ÚS 18/96

, jímž dnem

1. května 1997 ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zrušil.

III. Při přezkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí

Krajského soudu v Ústí nad Labem s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel Ústavní

soud z vlastní konstantní judikatury k použití § 250f občanského

soudního řádu, z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.

zn. 16 Ca 267/96, obsahu stížnosti, vyjádření předsedkyně senátu

16 Ca označeného soudu a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.

Bylo zjištěno, že Finanční úřad v Jablonci nad Nisou vydal dne

15. prosince l993 platební výměr č. 03546, kterým byla stěžovateli

stanovena daň z příjmu obyvatelstva ve výši 240.870,- Kč a daňová

povinnost po 20 % odkladu ve výši 192.696,- Kč. Správce daní

částečně vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodnutím ze dne 11.

listopadu 1994 snížil daň na 119.395, - Kč a daňovou povinnost na

částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem pak svým

rozhodnutím č. j. 24879-1/110/95, ze dne 20. března l996, výši

daně změnilo a stanovilo ji za zdaňovací období roku 1992 ve výši

118.940,- Kč, při 20 % odkladu placení daně pak daňovou povinnost

částkou 95.152,- Kč. Poté, co stěžovatel - plátce daně, podal

žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž se domáhal

přezkoumání a zrušení výše citovaného rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ústí nad Labem ve spojení s rozhodnutími Finančního

úřadu v Jablonci nad Nisou, senát krajského soudu nenařídil ve

věci jednání a rozsudkem č. j. 16 Ca 267/96-14, ze dne 6. září

1996, žalobu zamítl. Postup podle § 250f občanského soudního řádu,

tedy rozhodnutí bez nařízení jednání, odůvodnil jen tím, že se

jednalo pouze o posouzení právní otázky.

Ustanovení § 250f občanského soudního řádu prolamuje zásadu

veřejnosti a ústnosti jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti,

a proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat tak, jak již

bylo uvedeno v části II. odůvodnění nálezu. Přistoupit k jeho

použití lze pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky

v něm stanovené, při respektování práv zakotvených v čl. 90 Ústavy

a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud

v Ústí nad Labem svým rozhodnutím bez nařízení jednání a bez

účasti stěžovatele tato jeho práva porušil. Při posuzování

důvodnosti aplikace postupu podle § 250f o. s. ř. nelze také

pominout, že se soud ani nevyslovil k důvodům, které jej vedly

k úsudku, že v předmětné věci jde o případ jednoduchý, což by,

ještě při splnění dalších podmínek, umožňovalo rozhodnutí bez

nařízení jednání.

Vzhledem k výše uvedenému, s poukazem na porušení principů

spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca

267/96-14, zrušil.

P o u č e n í: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

Brně dne 6. března 1997