III.ÚS 232/96 · Ústavní soud České republiky

K pravomoci v procesu znárodňování. K zásadě, že ÚS není vázán rozsahem ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti.

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 19. prosince 1996 ve

věci ústavní stížnosti P. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze

dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se zamítá

dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května

1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92, t a k t o :

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3

Cdon 369/96, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

I. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 22.

srpna 1996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího

soudu ČR ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se

zamítá dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.

května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92 (žalobce P. M.

proti žalovanému P., státnímu podniku, o vydání nemovitostí).

Napadeným rozhodnutím se stěžovatelé cítí být dotčeni na svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z Ústavy, Listiny

základních práv a svobod a z mezinárodních smluv o lidských

právech a svobodách podle čl. 10 Ústavy.

Ze spisu sp. zn. 8 C 13/92, jenž si Ústavní soud vyžádal od

Obvodního soudu pro Prahu 8, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se za sebe i "na místě" vedlejších účastníků

v řízení před obecnými soudy domáhal vydání nemovitostí podle

§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. září

1992, sp. zn. 8 C 13/92 uložil žalovanému státnímu podniku P.

uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí když

konstatoval, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo

v rozhodném období, a to bez náhrady, aniž rozhodnutí o znárodnění

bylo majitelům doručeno. V odvolacím řízení Městský soud v Praze

usnesením ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 20 Co 526/92, z důvodu

nedostatečného objasnění skutkových aspektů rozhodované věci

zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil

k dalšímu řízení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. ledna

1995, sp. zn. 8 C 13/92, byla žaloba stěžovatele na vydání věci

zamítnuta s poukazem na skutečnost, že se mu nepodařilo prokázat

provedení znárodnění předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy

platnými předpisy. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22.

května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil. Důvodem tohoto rozhodnutí byl závěr, podle kterého

navrhovatel v řízení před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno.

Soud konstatoval, že navrhovatel své tvrzení o naplnění skutkové

podstaty § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, dokládal pouze výpisem z pozemkové knihy,

v němž je zaneseno, že podle dekretu prezidenta republiky č.

101/1945 Sb. a výměru ministerstva výživy ze dne 20. května 1949,

čj. 50581-V/4-49, bylo vloženo právo vlastnické daných nemovitostí

pro firmu Spojené lihovary a octárny, n. p., Praha, nepředložil

však důkaz uvedeným výměrem za účelem posouzení rozporu s tehdy

platnými předpisy, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)

zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V doplnění svého dovolání proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 22. května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, (na č. l.

115-116) navrhovatel předložil dovolacímu soudu ověřený opis

výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 20.

května 1949, čj. 50581-V/4-49, kterým byl stanoven rozsah

znárodnění předmětných nemovitostí.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. května 1996, sp. zn.

3 Cdon 369/96, dovolání zamítl. Dle jeho názoru šlo v daném

případě o znárodnění, uskutečněné na základě zákona č. 115/1948

Sb., podle kterého bylo znárodnění zestátněním provedeno

retroaktivně dnem 1. ledna 1948. Soud odkázal na ustanovení čl.

I § 1 odst. 3 uvedeného zákona, podle něhož byl ministr výživy

zmocněn vyhlásit v Úředním listě, které podniky a závody byly

znárodněny. V posuzované věci se tak stalo vyhláškou č. 1476/1948

Úředního listu. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že na daný

případ se nevztahovala povinnost státu vyplatit za znárodněný

majetek náhradu a dále vlastnické právo státu k zestátněným

nemovitostem nevzniklo intabulací, jelikož se nejednalo o převod,

nýbrž o přechod vlastnictví. Všechny tyto závěry vedly ke

konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými

listinnými důkazy nebylo doloženo jeho tvrzení, že v daném případě

přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež

by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

V ústavní stížnosti je Nejvyššímu soudu vytýkáno, že ve svém

rozhodnutí nenavazuje na obsah předchozího řízení, nereaguje na

skutečnost, že doklad o znárodnění byl do spisu již založen

a nahrazuje, dle mínění stěžovatele, již zřejmě nesprávný

požadavek předložení listiny o znárodnění zcela novými právními

důvody, tedy odkazem na zákon č. 115/1948 Sb. a tím i na

retroaktivní termín znárodnění, který měl, podle názoru Nejvyššího

soudu, předcházet 25. únoru 1948. Stěžovatel dále trvá na

konstitutivnosti intabulace i v případě přechodu vlastnictví, čímž

v daném případě argumentuje ve prospěch naplnění žalovaného

restitučního titulu a poukazuje i na protiprávní materiální

aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. i zákona č.

115/1948 Sb. vzhledem ke znárodňovaným nemovitostem. Nejvyššímu

soudu konečně vytýká procesní pochybení, když tento vnáší do

řízení nové hledisko, k němuž účastník nemá možnost se vyjádřit.

Z uvedeného dovozuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 11 a 36 Listiny

základních práv a svobod, jakož i dalších ustanovení ústavních

zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření

Nejvyššího soudu.

V něm předseda senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu poukazuje na

skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti právní úpravě,

obsažené v příslušných znárodňovacích předpisech, přičemž soudům

v občanském soudním řízení ovšem umožňuje ustanovení § 6 odst. 1

písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

pouze posouzení toho, zda tu nedošlo ke znárodnění zestátněním

v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Dále odkazuje na

argumentaci Nejvyššího soudu, obsaženou v napadeném rozhodnutí,

týkající se rozlišení přechodu vlastnictví podle znárodňovacích

předpisů a podle obecné úpravy, zakotvené v obecném zákoníku

občanském z roku 1811, který platil až do 1. ledna 1951. Na

základě uvedeného se předseda senátu Nejvyššího soudu neztotožňuje

s názorem, vyjádřeným v ústavní stížnosti, podle něhož mělo

napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dojít k dotčení stěžovatele

na jeho základních právech a svobodách.

II. Při přezkoumání souladu napadeného rozhodnutí Nejvyššího

soudu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy neshledal Ústavní soud žádné pochybení v možnosti původního

právního posouzení předmětné věci ve stadiu rozhodování

o dovolání. Ústavní soud se dále ve svém rozhodování neodchýlil od

právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož ke znárodnění

zestátněním v daném případě došlo na základě zákona č. 115/1948

Sb.

Nejvyšší soud však z tohoto konstatování dovozuje dva závěry,

jež nejsou navzájem slučitelné. Závěrem prvním je akceptace

retroaktivity uvedeného zákona (čl. I § 1), z čehož by ale

vyplývalo, že ke znárodnění došlo před rozhodnou dobou. Současně

je, z uvedeného pohledu nadbytečně, analyzován postup znárodňování

v dané věci a vztah právní úpravy znárodnění a obecné úpravy,

obsažené v občanském zákoníku, a dovozuje se nenaplnění skutkové

podstaty restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V otázce posouzení retroaktivity zákona č. 115/1948 Sb. se

Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu ČSFR,

vyjádřeným v nálezu ve věci, vedené pod

sp. zn. I. ÚS 597/92

(publikované pod č. 16 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu

ČSFR, ročník 1992), jakož i s jeho zdůvodněním. Jádro tohoto

názoru spočívá v následujícím konstatování: "Zákon č. 115/1948 Sb.

byl koncipován jako nástroj třídního boje, jehož účelem bylo

upevnit diktaturu totalitní moci. O tom svědčí i jeho

retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického

práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem

vlastnit i se základními principy právního státu. Dobu vzniku

majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je proto nutno

vztáhnout k datu přijetí zákona č. 115/1948 Sb., tedy k datu 28.

dubna 1948."

V souvislosti s další argumentací Nejvyššího soudu nutno

uvést následující. Ústavní soud při rozhodování o ústavní

stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené

ústavněprávní argumentace, jak plyne zejména z § 82 odst. 2 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb. V této souvislosti nelze než přisvědčit

vedlejšímu účastníku, státnímu podniku P., že ústavněprávní

zdůvodnění ústavní stížnosti není případné.

Ustanovením čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb. byl

ministr výživy zmocněn rozhodnout o tom, jsou-li splněny podmínky

pro znárodnění podle čl. I uvedeného zákona. Ministryně výživy tak

učinila vyhláškou č. 1476/1948 Úředního listu, ve které je pod

bodem E. 13. vyhlášeno znárodnění octárny "C. F. Piering"

(majitele veřejné obchodní společnosti). V závěrečném ustanovení

se přitom stanoví, že o rozsahu znárodnění daného podniku (jakož

i dalších, vymezených negativní enumerací) bude rozhodnuto

zvláštním výměrem. Za takový nutno považovat výměr ministerstva

výživy ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, jenž ale nebyl

vydán ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za

ministryni úředníkem ministerstva.

Ústavní soud ve věci, vedené pod sp. zn.

III. ÚS 114/93

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.1, s. 165-173) dospěl ke

stanovisku, podle něhož rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění

v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné

či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené,

byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tato právní konstrukce

byla spjata s následujícím předpokladem: Nemá-li se, alespoň

v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim, založený

zákonem č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze "třídní vůle", čili

pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než že samotný proces

znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající dály se

pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra

a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za

jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jeho podřízeného

úředníka bez ústavní odpovědnosti.

Uvedený závěr se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Z výše

uvedených zjištění, provedených Ústavním soudem, vyplývá, že

v daném případě předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném

období znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými

předpisy (čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb.), v důsledku

čehož byl naplněn restituční titul, obsažený v ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zdali pochybení soudu

při aplikaci hmotného i procesního práva nabylo intenzity dotčení

základních práv a svobod, obsažených v ústavních zákonech

a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní

jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které zahrnují i zákaz

retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu

(viz nález ve věci sp. zn.

IV. ÚS 215/94

). Argument Nejvyššího

soudu retroaktivitou zákona č. 115/1948 Sb. shledává proto Ústavní

soud za stojící v rozporu s čl. 1 Ústavy.

Podmínkou naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je přechod věcí na stát v rozhodném období znárodněním,

vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Pokud

Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ke konstatování, podle

něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy

nebylo doloženo tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci,

uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno

v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, pak v uvedeném

závěru absentuje jak analýza tehdejší právní úpravy znárodňování

ohledně pravomoci jej provádět, tak i její srovnání s důkazem

ověřenými fakty (tj. se skutečností porušení pravomoci, když dle

zjištění Ústavního soudu, plynoucího z výměru ministerstva výživy

ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, tento nebyl vydán

ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za

ministryni úředníkem ministerstva). Ústavní soud v této

souvislosti odkazuje i na zdůvodnění svých nálezů ohledně

opomenutých důkazů (ve věcech vedených pod

sp. zn. III. ÚS 61/94

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, s. 51-55),

III. ÚS 55/95

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 109-112)). Z uvedených

důvodů nutno považovat postup Nejvyššího soudu v dané věci za

stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, jakož i s čl. 95 odst. 1 Ústavy, v důsledku čehož

Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, zrušil.

P o u č e n í : Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně 19. prosince 1996