III.ÚS 228/96 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 228/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.V., L.S., ing. M.V. a ing. P.V., všichni zastoupeni advokátem JUDr. J.N.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 15.8.1996 podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž se domáhali zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 25.4.1996, čj. 17 Co 591/95 a 17 Co 592/95 s tím, že jimi byla dotčena práva zaručená ústavním pořádkem.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze je zřejmé, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 7.9.1995, sp.zn. 24 C 381/92 bylo vyhověno žalobě navrhovatelů na vydání pozemku v k.ú. N. Následně pak Městský soud v Praze dne 25.4.1996 rozsudky sp..zn. 17 Co 591/95 a 17 Co 592/95 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku tak, že žalobu zamítl.

Podle § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná; jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení

III. ÚS 228/96

obnovy řízení.

Takovýmto procesním prostředkem, který zákon účastníkům řízení k ochraně jejich práv poskytuje, je nepochybně dovolání v případech v zákoně uvedených. Podle § 238 odst. 1 písmeno a) o.s.ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, které soud prvého stupně vyhověl, zamítl. Rozsudek soudu prvého stupně tedy byl změněn ve věci samé a ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř. je možné podat dovolání.

Jak vyplývá z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 16.9.1996, ve věci skutečně navrhovatelé dovolání podali. Rovněž tak právní zástupce navrhovatelů na dotaz Ústavního soudu dne 26.9.1996 sdělil, že ve věci, napadené ústavní stížností, bylo podáno dovolání.

Z uvedeného jednoznačně plyne, že v daném stadiu řízení ve věci nebyly navrhovatelem vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

S ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu ČR, než návrh jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 1996

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR