III.ÚS 215/96 · Ústavní soud České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Z.M. a M.C., obou zastoupených advokátkou JUDr. J.O., proti Krajskému soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 3. 9. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností ze dne 31. 7. 1,996, jako návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem, brojí stěžovatelky především proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně a tvrdí, že jím (tj. rozsudkem ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 13 Co 595/94) tento soud jako orgán veřejné moci porušil jejich základní ústavně zaručené právo plynoucí jak z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak i z č1. 37 odst. 3 téhož ústavního předpisu, což posléze ve svých důsledcích znamená současně též porušení čl. 96 Ústavy ČR, neboť rozhodnutím vydaným v rozporu s dříve označenými články Listiny základních práv a svobod neposkytly obecné soudy ústavně zaručenou ochranu jejich právům (sc. zřejmě vlastnickým).

III. ÚS 215/96

Z přiložených listin a především z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelky (spolu s dalšími dvěmi žalobkyněmi) neuspěly před obecným soudem I. stupně se svými restitučními nároky (nárokem na uzavření dohody stran vydání blíže označených nemovitostí), neboť tento soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky dané především ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb., v současně platném znění, když co do vydání pozemků pro absenci příslušné výzvy došlo k prekluzi jejich nároků a když, pokud jde o žalované (v řízení před obecnými soudy), nebylo zjištěno, že by nabytí posuzovaných nemovitostí se událo buď za jejich protiprávního zvýhodnění nebo mělo charakter nabytí vlastnického práva v rozporu s právními předpisy.

Zamítavý rozsudek obecného soudu I. stupně však stěžovatelky patrně pro nedostatečnou komunikaci se svým tehdejším zástupcem nenapadly odvoláním, ale teprve dodatečně se v opravném řízení vyvolaném opravnými prostředky zbývajících žalobkyň "k jejich odvolání připojily", majíce tak za to, že jejich opravným prostředkem je "lhůta zachována i pro ně".

Protože obecný soud II. stupně jejich odvolání odmítl jako opožděné (§ 218 odst. 1 o. s. ř.) a v ostatním pak - co do návrhu zbývajících žalobkyň, jejichž odvolání jako včasné meritorně projednal - návrh zamítl (meritorně ve věci tedy v podstatě rozhodl shodně s obecným soudem I. stupně), domáhají se stěžovatelky nápravy údajného pochybení obecných soudů ústavní stížností, jíž - odvolacímu soudu především - vytýkají se zdůvodněním zmíněným již dříve jednak nesprávnost co do výroku stran odmítnutí odvolání, jednak též co do výroku v meritu věci; navrhly proto, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

III. ÚS 215/96

Zákonem stanovené podmínky - mimo jiné - určují, že ústavní stížnost je nepřípustná tehdy, jestliže v řádném řízení stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.); zanedbá-li tedy účastník řízení před obecnými soudy své procesní právo umožňující přezkum rozhodnutí obecného soudu nižšího stupně nadřízeným soudem, jsou důvody proč se tak stalo z hlediska formálních podmínek vyžadovaných zákonem pro projednání ústavní stížnosti zpravidla zcela nerozhodné, a to tím spíše, je-li takový účastník v řízení před obecnými soudy zastoupen profesně způsobilým zástupcem.

Důvody svého odmítavého výroku obecný soud II. stupně výstižně a přiměřeným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil a Ústavní soud neshledává, že by jak tento výrok sám, tak případně jeho odůvodnění nebyly s ústavními principy České republiky zcela v souladu; nelze totiž opomíjet, že zásady ústavního soudnictví, jak je toto v České republice konstituováno, jsou z hlediska postavení jednotlivce též rozvedením požadavku, aby si především každý sám střežil svá práva, a že ingerence Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy a tam, jestliže - jak ostatně již dříve a opakovaně Ústavní soud vyložil (k tomu srov. např.

III. ÚS 23/93

) - orgány veřejné moci přes úsilí jednotlivce vynaložené v řádném řízení - ústavní pořádek republiky svými zásahy (rozhodnutími) porušují.

Pro výklad stěžovatelek podaný v ústavní stížnosti - ostatně rozporný i s teorií současného procesního práva - není proto v platném právním řádu nijaké zákonné opory; jestliže tedy stěžovatelkami předložená ústavní stížnost co formálních předpokladů nevyhovovala zákonným požadavkům a jeví se - z důvodů již vyložených - jako nepřípustná, nezbylo než o ní rozhodnout odmítavým výrokem, jak z výroku tohoto usnesení je patrno, aniž by bylo možné zabývat se jejím meritorním aspektem (§ 43 odst. 1

písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.).

III. ÚS 215/96

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 3. 9. 1996

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu