I.ÚS 332/96 · Ústavní soud České republiky

Ke zkoumání skutkových zjištění orgánů veřejné správy ve správním soudnictví

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti PhMr. S. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

7. 10. 1996, č.j. 29 Ca 256/95-19, a proti rozhodnutí Magistrátu

města Brna - pozemkového úřadu ze dne 30. 5. 1995, č.j. 594/93-RN,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1996, č.j. 29

Ca 256/95-19, se z r u š u j e .

Co do zbytku se ústavní stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Pozemkový úřad Magistrátu města Brna (dále jen "pozemkový

úřad") vydal dne 30. 5. 1995 podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnutí č.j.

594/93-RN, podle něhož stěžovatelka není vlastníkem pozemku p.č.

4387/4 (dříve PK 1855/2) o výměře 1094 m2 a části pozemku p.č. PK

1856/6 o výměře 14 m2 v k.ú. Ž. (dále jen "předmětné

nemovitosti").

V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že

stěžovatelka prodala smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 21. 9.

1964 předmětné nemovitosti československému státu, zastoupenému

Městským národním výborem v Brně. Pozemkový úřad shledal, že

uvedená kupní smlouva byla uzavřena v tísni ve smyslu ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť stěžovatelka hodlala

předmětné nemovitosti, které zdědila po rodičích, darovat svým

dětem. Když však k tomuto převodu získala příslušný souhlas,

začala jednání o výkupu pozemků na stavbu domů. Stěžovatelka tehdy

vážně onemocněla a celou záležitost proto musel vyřizovat její

manžel. Stěžovatelka (stejně jako někteří další občané) bezúspěšně

žádala o revizi rozhodnutí odboru výstavby městského národního

výboru k zástavbě zahrady a její manžel kupní smlouvu podepsal až

po dalším naléhání a vyhrožování.

Podle názoru pozemkového úřadu však kupní smlouva nebyla

uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, protože k porušení tehdy

platných právních a cenových předpisů nedošlo. Poněvadž

k zákonnému nabývacímu titulu je zapotřebí současné splnění obou

podmínek, tj. stavu tísně i nápadně nevýhodných podmínek,

a pozemkový úřad shledal pouze splnění jedné podmínky, tj. tísně,

nároku stěžovatelky na vydání předmětných nemovitostí nevyhověl.

Krajský soud citované rozhodnutí pozemkového úřadu napadeným

rozsudkem potvrdil a nenařídil ústní jednání, neboť se prý v dané

věci jednalo pouze o posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení

§ 250f o.s.ř. V tomto rozsudku krajský soud zejména posuzoval

námitku stěžovatelky, že za nápadně nevýhodné podmínky je nutno

považovat skutečnost, že za výměru do 800 m2 obdržela kupní cenu

2 Kčs za 1 m2 a za dalších 922 m2 cenu O,40 Kčs za 1 m2, takže

celková kupní cena ve výši 1968,80 Kčs je nepřiměřeně nízkým

obnosem za velmi výhodně umístěný pozemek ve středu B., jehož

současná cena ji mnohonásobně převyšuje.

Krajský soud konstatoval, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)

zákona o půdě vyžaduje splnění obou předpokladů, tj. tísně

i nápadně nevýhodných podmínek, současně. Přitom je prý patrné, že

každá z obou podmínek představuje jiný okruh skutečností, jež tyto

podmínky naplňují. Pod pojmem tísně je nutno rozumět objektivní

hospodářský, sociální nebo psychický stav, který takovým způsobem

a takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji

omezuje ve svobodě rozhodování tak, že učiní úkon, který by jinak

neučinila. Tíseň musí mít původ v objektivním stavu a je třeba ji

posuzovat v příčinné souvislosti s daným jednáním, které směřuje

k neprospěchu jednající osoby. Nápadně nevýhodné podmínky je prý

nutno posuzovat vždy konkrétně a podle okolností případu, přičemž

důkazní břemeno u obou podmínek spočívá na navrhovatelce.

Krajský soud dospěl k závěru, "že chybí jakýkoliv důkaz

o tom, že by předmětná smlouva byla uzavírána za nápadně

nevýhodných podmínek, tedy takových podmínek, jež by se zřetelně

odlišovaly od podmínek, za kterých by uzavíraly podobnou smlouvu

jiné osoby a které by tak byly specifické jen ve vztahu k původní

vlastnici předmětných nemovitostí, a to k jejímu neprospěchu".

Z tohoto pohledu krajský soud dospěl k závěru, že předmětná kupní

smlouva "obsahuje obvyklé náležitosti a ničím nevybočuje z rámce

obvyklého pro tento typ smluv". Ohledně stanovené ceny soud

konstatoval, že tato cena vycházela z tehdy platné vyhlášky č.

73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách

při vyvlastnění nemovitostí. Podle ustanovení § 15 odst. 1 této

vyhlášky za pozemek prokazatelně určený pro stavbu rodinného domku

(včetně dvorku a zahrádky) příslušela náhrada za 1 m2 do výměry

800 m2 v částce 2 Kčs ve městech nad 60 000 obyvatel a za část

pozemku přesahující 800 m2 až do výměry 3000 m2 náležela náhrada

0,40 Kčs/1 m2. Stanovená cena prý proto byla cenou maximální,

kterou bylo možné podle tehdy platných předpisů u převáděných

nemovitostí stanovit, a nelze tedy dovodit, že by kupní smlouva

byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. K argumentu

stěžovatelky, že tehdejší kupní cena byla několikanásobně nižší

než současná cena předmětných nemovitostí, krajský soud uvedl, že

podle tehdy platného občanského zákoníku (§ 399 odst. 2 ve spojení

s § 39) byl absolutně neplatný takový právní úkon, při kterém

dohodnutá kupní cena přesahovala cenu stanovenou cenovým

předpisem. Podle názoru krajského soudu se nelze dovolávat nápadně

nevýhodných podmínek, jestliže při sjednávání kupních smluv byly

důsledně dodrženy tehdy platné předpisy. Proto prý nemůže být dán

příslušný restituční titul. Jelikož stěžovatelka nenavrhla žádné

další důkazy, z nichž by bylo možno podmínku nápadně nevýhodných

podmínek dovodit, krajský soud rozhodnutí pozemkového úřadu

potvrdil.

Obě citovaná rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní

stížností, v níž uvedla, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena

v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prý měl objektivní

existenci nápadně nevýhodných podmínek posuzovat konkrétně podle

okolností daného případu, přičemž v souzené věci je zjevná

nepřiměřenost peněžitého plnění, poskytnutého na základě předmětné

smlouvy a vyplývajícího z dřívějšího ekonomicko-politického pojetí

vlastnictví. Krajský soud prý proto svým rozsudkem porušil čl. 11

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Proto navrhla zrušení obou

citovaných rozhodnutí pozemkového úřadu a krajského soudu.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé. Ústavní soud požádal

o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky a vedlejší účastníky

řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že tvrzení stěžovatelky o údajném neposkytnutí ochrany

jejím právům zásadně odmítá. Soud prý věc projednal a rozhodl

v souladu s občanským soudním řádem a nebylo tedy porušeno právo

stěžovatelky podle čl. 90 Ústavy, dle kterého jsou soudy povolány

především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům. Soud prý rovněž respektoval čl. 95 odst. 1 Ústavy,

podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Odkaz na čl.

11 odst. 1 Listiny považuje za nepatřičný, neboť soud údajně

nemohl do vlastnického práva stěžovatelky zasáhnout v době, kdy

toto právo ještě vůbec neexistovalo. Pouze tvrzený nárok na

vlastnictví ústavně chráněn není a ani být nemůže. Vzhledem k tomu

krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

prohlásil, že v ní stěžovatelka neuvedla žádné nové důkazy

svědčící o tom, že kupní smlouva byla uzavírána za nápadně

nevýhodných podmínek, takže pozemkový úřad trvá na odůvodnění

svého rozhodnutí. Pozemkový úřad netrvá na ústním jednání před

Ústavním soudem.

Stavební bytové družstvo P. se postavení vedlejšího účastníka

v řízení před Ústavním soudem vzdalo a uvedlo, že předmětný

pozemek o celkové výměře 1 094 m2 užívá v dobré víře jako dvůr

účelově vázaný k družstevním obytným domům č. 5, 7 a 9.

Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení

o ústavní stížnosti vzdal.

Stěžovatelka prohlásila, že souhlasí s tím, aby od ústního

jednání před Ústavním soudem bylo upuštěno.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho

upustil.

Ústavní stížnost je důvodná, byť převážně z jiných příčin,

než stěžovatelka uvádí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadeným

rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena její základní

práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 90 a 95 odst.

1 Ústavy ČR.

Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek.

Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu. Dědění se zaručuje. V této otázce se Ústavní soud

ztotožnil s názorem krajského soudu (obsaženým v jeho vyjádření

k ústavní stížnosti) a v souladu se svou ustálenou judikaturou

konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na

vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený

nárok na ně (srov. např. nález

I. ÚS 115/94

, Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995).

K porušení citovaného základního práva tedy v souzené věci

nedošlo.

Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Čl. 95

odst. 1 Ústavy stanoví, že soudce je při rozhodování vázán

zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se

zákonem. Stěžovatelka se však mýlí, pokud má za to, že tato

ustanovení jsou zásadní garancí základních práv a svobod, neboť

- zejména s přihlédnutím k jejich systematickému začlenění do

Ústavy - v podstatě jde především o principy organizace a činnosti

soudní moci. Zároveň však lze usuzovat, že obě citovaná ustanovení

svou povahou souvisejí s právem na spravedlivý proces, které je

ústavně zaručeno. Právě otázkou, zda napadeným rozsudkem krajského

soudu nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces,

upravené zejména v hlavě páté Listiny (článek 36 a následující),

se proto Ústavní soud dále zabýval.

Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí, jež napadenému rozsudku

krajského soudu předcházelo, shledal, že předmětná kupní smlouva

sice byla ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě

uzavřena ve stavu tísně, avšak dovodil, že nebyl splněn druhý

nezbytný zákonný požadavek, tj. existence nápadně nevýhodných

podmínek. Krajský soud se zabýval pouze otázkou existence nápadně

nevýhodných podmínek při uzavírání předmětné kupní smlouvy a došel

ke stejnému názoru jako pozemkový úřad. Proto také uvedené

rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, aniž nařídil ústní jednání,

neboť se prý v dané věci jednalo pouze o posouzení právní otázky

ve smyslu ustanovení § 250f o.s.ř.

V uvedeném postupu však spatřuje Ústavní soud porušení

stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces. Krajský

soud si nepochybně byl vědom toho, že již v době před vydáním

napadeného rozsudku (tj. 7. 10. 1996), Ústavní soud nálezem ze dne

24. 9. 1996 (

Pl. ÚS 18/96

, publikovaným pod č. 269/1996 Sb.)

rozhodl o protiústavnosti § 250f o.s.ř. Na tom nic nemění ani

skutečnost, že citované ustanovení bylo zrušeno až ke dni 1. 5.

1997 a že tedy v době rozhodování krajského soudu bylo ještě stále

součástí našeho právního řádu. Je zřejmé, že za této situace

obecné soudy měly § 250f aplikovat pouze ve výjimečných

a v nepochybných případech, což ostatně vyplývá i z předchozí

judikatury Ústavního soudu ["Ustanovení § 250f o.s.ř. prolamuje

zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, rovněž i zásadu

bezprostřednosti, a právě proto je třeba podmínky pro jeho použití

vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání

rozhodnutí správních orgánů soudy se jedná, pokud jde o soudní

řízení, o řízení jednostupňové. Přistoupit k jeho použití lze

proto pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm

stanovené, k jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen

o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především také

základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená, a to, že jde

o případ jednoduchý". (Srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 3., Praha, C.H. Beck 1995, str. 159)]. O takovou

situaci se však podle názoru Ústavního soudu v souzené věci

nejednalo. Ostatně Ústavní soud již několikrát vyjádřil názor, že

problematiku restitucí je třeba posuzovat s maximální pozorností

a opatrností (k tomu např. srovnej nález

II. ÚS 79/94

, Ústavní

soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., Praha, C.H. Beck

1995, str. 77 a násl.). K tomu však v daném případě nedošlo.

Krajský soud sám v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že

důkazní břemeno u obou zákonných podmínek citovaného ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (tj. tísně a nápadně

nevýhodných podmínek) spočívá na stěžovatelce. Bylo by proto zcela

namístě, aby obecný soud za dané situace učinil taková zákonná

procesní opatření, která stěžovatelce reálně umožní, aby svému

důkaznímu břemenu mohla dostát. Krajský soud však v dané věci

ústní jednání nenařídil a spokojil se toliko s písemnými podáními,

čímž vyvolal nebezpečí, že stěžovatelka nebude moci své další

důkazní návrhy účinně prezentovat, popř. nebude moci blíže

vysvětlit svá tvrzení, podaná v písemné formě.

Z tohoto pohledu neobstojí ani možná námitka, že v souzené

věci šlo v řízení před krajským soudem pouze o posouzení právních

otázek. Ústavní soud již v citovaném nálezu (

Pl. ÚS 18/96

) uvedl,

že "ve správním soudnictví nelze odhlédnout od skutkových

zjištění, resp. nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti

rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými. To

vyplývá mimo jiné i z ustanovení § 250j odst. 2 o.s.ř., který

ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je

dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze

kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem

spisů." Tento názor ostatně nepřímo potvrdil i krajský soud

v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož prý šlo v dané věci

pouze o posouzení právní otázky, byť soud zároveň uvádí, že

"navrhovatelka nenavrhla žádné další důkazy, z jejichž provedení

by bylo možné dovodit naplnění nápadně nevýhodných podmínek".

I krajský soud si byl přirozeně vědom toho, že pro posouzení

právních otázek je významný daný skutkový stav a tím, že nenařídil

ústní jednání, omezil možnost zjištění skutečností, které jsou či

mohou být pro rozhodnutí věci potřebné.

V této souvislosti tedy nelze přehlédnout, že krajský soud

aplikoval ustanovení § 250f o.s.ř. toliko s poukazem na to, že

v souzené věci jde jen o posouzení právní otázky a nezabýval se

tím, zda byly splněny i další podmínky citovaného ustanovení, tedy

zda jde o případ jednoduchý (srov. citovaný nález

Pl. ÚS 18/96

).

Takový postup proto Ústavní soud akceptovat nemůže.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným

rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1996, č.j. 29 Ca

256/95-19, bylo porušeno stěžovatelčino základní právo na

spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 a následujících Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený

rozsudek zrušil.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Magistrátu města Brna, k jeho

zrušení Ústavní soud nepřistoupil, neboť je věcí krajského soudu,

aby o něm v dalším soudním řízení sám jednal. V tomto rozsahu tedy

byla ústavní stížnost zamítnuta.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 1997