I.ÚS 123/96 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 123/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Č., zastoupeného JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, takto :

Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1993, sp. zn. 10 Co 289/93, ve výrocích o uložení povinnosti druhému žalovanému - ČV - uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitosti. Dle navrhovatelova názoru bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR porušeno jeho základní právo obsažené v č1. 11 odst. 1, neboť tak bylo porušeno základní právo navrhovatele vlastnit majetek. Došlo k tomu nesprávným posouzením právního nástupnictví po zrušeném ČV. Navrhovatel dále uvedl, že napadeným rozsudkem Nejvyšší soud dále porušil jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jednání bylo vedeno způsobem, který nezajistil v této věci spravedlivý výsledek. Vzhledem k mimořádné závažnosti této právní věci měl v tomto případě Nejvyšší soud nařídit ústní jednání k vyjasnění této

I. ÚS 123/96

specifické restituční problematiky.

Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je nepřípustný. Z rozsudku Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud zjistil, že rozsudek krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 Co 289/93, byl skutečně Nejvyšším soudem zrušen, ovšem věc byla vrácena Krajskému soudu k dalšímu řízení, tj. předmětné restituční řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Navrhovatel měl tudíž vyčkat pravomocného rozhodnutí v předmětné věci, neboť dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ústavním soudu č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost oprávněna podat pouze osoba, jíž pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, a dále dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 30. září 199 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR