Pl.ÚS 26/95 · Ústavní soud České republiky

Návrh obyvatel rakouského města Retz na zrušení části § 59 odst. 1 stavebního zákona - stavba meziskladu vyhořelého jad. paliva

Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu stěžovatelů:

1. Ing. R.F., 2. Dr. E.F., 3. G.R., 4. Dr. N.S., 5. L.N., 6. E.S., 7. H.S., 8. Mag. E.F., 9. Dr. W.L., 10. Mag. I.L., 11. C.B., 12. M.B., všichni zastoupeni JUDr. J.O., na zrušení části ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavebná zákon), takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelé, kteří jsou všichni podle jejich vlastního vyjádření vlastníky nemovitostí, nacházejících se v okolí města R., podali, s odvoláním na porušení jejich ústavních práv zakotvených v článcích 1, 17 odst. 1, 35 odst. 2, 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 3.6.1994, čj. MH 482/94, kterým bylo z části změněno a z části potvrzeno rozhodnutí referátu regionálního rozvoje O.Ú., ze dne 1.3.1994 o vydání stavebního povolení na stavbu "Mezisklad vyhořelého paliva " a dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1994, sp. zn. 6 A 121/94, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě navrhovatelů proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR, přitom, zejména ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze, namítli, že soud se nezabýval jejich věcnými argumenty k okruhu účastníků stavebního řízení ve smyslu § 59 odst. 1 stavebního zákona a v této souvislosti pak, s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., současně podali návrh na zrušení části uvedeného ustanovení vypuštěním slova "sousedním" pro rozpor s články 1, 17 odst. 1 a 35 odst. 1 a 2 Listiny.

K odůvodnění tohoto svého spojeného návrhu pak uvedli, že příčinou porušení jejich práv ze strany Ministerstva hospodářství ČR a Vrchního soudu v Praze byl výklad pojmu "sousední pozemek nebo stavba" v § 59 odst. 1 stavebního zákona. Podle jejich názoru je výklad tohoto pojmu jako pozemku nebo stavby, které mají společnou hranici s pozemkem se zamýšlenou stavbou, snad postačující pro stavby běžného charakteru, nikoliv však pro stavby s většími dopady na životní prostředí, které podléhají zpřísněnému režimu posouzení možných negativních vlivů, tedy těch, které jsou předmětem posuzování podle zákona ČNR č. 244/1992 Sb., respektive podléhají režimu zákona ČNR č. 114/1992 Sb.

Pokud Vrchní soud ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona vykládá tak, že účastníkem stavebního řízení je vedle stavebníka pouze osoba, která má vlastnický nebo jiný vztah k bezprostředně přiléhající nemovitosti, a nikoliv celý okruh osob, jejichž subjektivní práva mohou být zamýšlenou stavbou přímo dotčena, je ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona v rozporu se shora citovanými články Listiny.

Ústavní soud poté, co řízení o ústavní stížnosti usnesením,

sp. zn. IV. ÚS 53/95

, ze dne 31. 8. 1995 přerušil, se nejprve spojeným návrhem na zrušení části ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona zabýval z pohledu ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zkoumal tedy, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí návrhu a dospěl k závěru, že návrh na zrušení části napadeného ustanovení je neopodstatněný.

Sami navrhovatelé, jak plyne z odůvodnění jejich návrhu, považují za protiústavní výklad pojmu "sousední pozemek nebo stavba" - v závěru svého návrhu dovozují, že, pokud by výklad uvedeného ustanovení měl být takový, že účastníkem stavebního řízení je vedle stavebníka pouze osoba, která má vlastnický nebo jiný vztah k bezprostředně přiléhající nemovitosti,a nikoliv celý okruh osob, jejichž subjektivní práva mohou být zamýšlenou stavbou přímo dotčena, pak je třeba, podle jejich názoru, považovat napadené ustanovení za ustanovení, které je v rozporu s čl. 1, 17 odst. 1 a 35 odst. 1 a 2 Listiny. K tomu je třeba především uvést, že samotný v ý k l a d zákonného ustanovení nemůže být předmětem řízení, upraveného v oddílu prvém hlavy druhé části druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (otázkou ústavnosti výkladu použitého ustanovení, provedeného aplikujícím orgánem veřejné moci, je možno se zabývat pouze v řízení upraveném v oddíle druhém o ústavních stížnostech), a již z tohoto důvodu je třeba považovat návrh navrhovatelů za zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Avšak ani samotné ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona v napadené části za

protiústavní považovat nelze. Navrhovatelé část tohoto ustanovení, pokud se jím přiznává postavení účastníka stavebního řízení kromě stavebníka jen těm subjektům, které mají vlastnická práva nebo jiná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám, považují za protiústavní pro rozpor s čl. 1, 17 odst. 1 a 35 odst. 1 a 2 Listiny.

Podle článku 17 odst. 1 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Je zde tedy zaručeno právo na informace obecně. Speciálním ustanovením k takto obecně zaručenému právu na informace pak je, ve vztahu k informacím o životním prostředí a přírodních zdrojích, ustanovení čl. 35 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Tohoto práva,stejně tak jako práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), je však možno se, s ohledem na znění ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 35 Listiny provádějí. Mezi takové zákony náleží nepochybně zákony č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Především tyto uvedené zákony práva zakotvená v čl. 35 Listiny konkretizují a blíže rozvádějí. Jedním ze základních pramenů právní úpravy, týkající se ochrany životního prostředí a jejího zajišťování, je uvedený zákon ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, podle jehož ustanovení § 2 jsou předmětem takového posuzování stavby, činnosti a technologie, uvedené v přílohách č. 1 a 2 tohoto zákona. Stavby s širšími dopady na životní prostředí (mezi nimi i mezisklady vyhořelého jaderného paliva - bod 3.5 přílohy č. 1) tedy podléhají zpřísněnému režimu posuzování možných negativních vlivů na okolí - a to i za účasti veřejnosti - podle citovaného zákona, který také v návaznosti na ustanovení § 26 zákona č. 17/1992 Sb., obsahuje speciální režim v ustanovení § 13, vztahující se na posuzování staveb s vlivy, které přesahují státní hranice, podle jehož odst. 3 vydává příslušný orgán své konečné stanovisko teprve po oznámení výsledku mezistátního projednání. Uvedený zákon dále také ukládá povinnost příslušným obcím informovat veřejnost o zamýšlených stavbách (§ 7 odst. 1) a zároveň také

upravuje možnosti účasti veřejnosti, a to nejen v etapách samotnému stavebnímu řízení předcházejících (např. §§ 7 odst. 3, 8 odst. 1, 10), ale i v samotném řízení stavebním, v němž postavení účastníka řízení může získat za splnění zákonem stanovených podmínek (§ 8 odst. 5) i občanské sdružení. V návaznosti na uvedené, kdy je zřejmé, že zákony přímo provádějící a konkretizující čl. 35 Listiny obsahují instituty, jejichž prostřednictvím jsou zohledňovány a chráněny oprávněné zájmy na příznivém životním prostředí širší veřejnosti, a v případě ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 244/1992 Sb., v podstatě umožňují i rozšíření okruhu účastníků řízení vedeného podle stavebního zákona, nelze považovat ustanovení § 59 odst. 1 uvedeného zákona, resp. jeho napadenou část, za protiústavní pro rozpor s čl. 35 Listiny, a to také s přihlédnutím k tomu, že napadené ustanovení samo o sobě ani nelze považovat za ustanovení, které práva zakotvená v č1.35 Listiny přímo provádí (čl. 41 odst. 1 Listiny).

Konečně pak nelze přisvědčit návrhu ani v tom, že by napadené ustanovení bylo v rozporu s čl. 1 Listiny, když vyhovění návrhu a vypuštění adjektiva "sousedním" z napadeného ustanovení, by naopak, v kontextu s právy zaručovanými v čl. 35 Listiny, mezi adresáty těchto práv nerovnost zavedlo tím, že by se nositelem procesního oprávnění stát se účastníkem řízení bez dalšího (aniž by předcházelo sdružení v občanskou iniciativu a občanské sdružení) mohly stát jen subjekty vlastnící nemovitý majetek. Z uvedených důvodů ústavní soud rozhodl tak, že návrh na zrušení napadeného ustanovení podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 1996.

JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj