Pl.ÚS 42/95 · Ústavní soud České republiky

Obecně závazná vyhláška města Jičín o zákazu komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 12. 6. 1996 v plénu ve věci

návrhu 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení

obecně závazné vyhlášky města Jičína ze dne 24. 1. 1995 o zákazu

komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města

Jičína, za účasti města Jičína, zastoupeného JUDr. M. K.,

advokátem Advokátní kanceláře J., t a k t o :

Vyhláška města Jičína ze dne 24. 1. 1995 o zákazu

komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města

Jičína ze zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

O d ů v o d n ě n í :

Skupina 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky navrhla, aby Ústavní soud České republiky zahájil řízení

o zrušení vyhlášky města Jičína ze dne 24. 1. 1995 o zákazu

komunistické, nacistické a fašistické propagandy na území města

Jičína.

Znění napadené vyhlášky je následující:

"MĚSTO JIČÍN

vydává

VYHLÁŠKU

o zákazu komunistické, nacistické a fašistické

propagandy na území města Jičína.

I. Komunistická, nacistická a fašistická propaganda se na území

města zakazuje.

II. Komunistickou, nacistickou a fašistickou propagandou se

rozumí:

a/ požadavky na násilnou změnu ústavního pořádku

b/ užívání symbolů těchto zločinných hnutí při jejich propagaci

c/ zpochybňování zločinnosti režimů, které tato hnutí

představovala

III. Vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem, následujícím po dni

jejího vyhlášení.

V Jičíně dne 24. ledna 1995

Ing. M. Š. MVDr. J. L.

zástupce starosty starosta".

Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 2 písm. b) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, skupina poslanců uvádí, že

oprávnění obce vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech

samostatné působnosti obce je sice zakotveno v čl. 104 odst. 3

Ústavy ČR, současně je však omezeno působností, která může být

stanovena jen zákonem (čl. 104 odst. 1 Ústavy). Tímto zákonem je

v prvé řadě zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení),

ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 367/1990 Sb.),

v jehož ustanovení § 13 odst. 2 se uvádí, že při výkonu

samostatné působnosti se obec řídí jen zákony a obecně závaznými

právními předpisy, vydanými ústředními orgány k jejich provedení.

Podle § 16 odst. 2 tohoto zákona musí být takové vyhlášky

v souladu se zákony a uvedenými právními předpisy. Nové

ustanovení § 17 zákona o obcích, ve znění zák. č. 279/1995 Sb.,

rozšiřuje pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou omezovat nebo

zakazovat činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek na

některých veřejně přístupných místech v obci. Tato rozšířená

pravomoc se však vztahuje jen na místní záležitosti veřejného

pořádku, jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 písm. o) zákona

o obcích, a je tedy nesporné, že "činností" ve smyslu nového

znění § 17 není výkon práva "vyjadřovat své názory slovem,

písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně

vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na

hranice státu" dle čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Podle čl. 17 odst. 4 Listiny mohou

být svoboda projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezeny

jen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti

nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,

veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Toto

právo je právem korespondujícím s čl. 19 Mezinárodního paktu

a občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jež může

být omezeno jen zákonem ve speciálních případech podle odst. 3

písm. a) a b) čl. 19 Paktu. Takové právo na svobodu projevu

garantuje též čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva") s tím, že výkon tohoto práva může být

omezen jen zákonem a jen za podmínek stanovených v odst. 2 tohoto

čl. 10. Dále se v návrhu uvádí, že napadená vyhláška zasahuje

rovněž do práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, které je

chráněno bez jakéhokoliv omezení ustanovením čl. 34 odst. 1

Listiny. Následně se uvádí, že napadená vyhláška je v rozporu

i s ustanovením čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny,

podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno, tzn.

nikoliv normou nižší právní síly, jakou je vyhláška, a naopak,

nesmí být nucen činit něco, co neukládá zákon. Konečně se

v návrhu uvádí, že napadená vyhláška je v rozporu s ustanovením

čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány

toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování

základních práv a svobod. Napadenou vyhláškou města Jičína byla

takto porušena zejména ustanovení čl. 2 odst. 4 a čl. 104 Ústavy

ČR; ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3; čl. 4 odst. 1 a 2; čl. 17 odst.

1, 2 a 4 a čl. 34 Listiny; ustanovení § 13 odst. 2 a § 16 odst.

2 zák. č. 367/1990 Sb.; ustanovení čl. 19 Paktu, jakož

i ustanovení čl. 10 Úmluvy. Z uvedených důvodů skupina poslanců

navrhla zrušení napadené vyhlášky.

Město Jičín ve svém vyjádření uvedlo, že se jedná o závažnou

problematiku a proto bude vhodné věc projednat dle § 44 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, při ústním jednání, které

navrhují, aby Ústavní soud nařídil. U ústního jednání pak v prvé

řadě namítli nesplnění procesních podmínek řízení na straně

navrhovatelů (skupina nejméně 25 poslanců) a dále ve věci samé

poukázali na § 17 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění zák. č.

279/1995 Sb., který se dle jejich názoru vztahuje i na aktivity

definované v napadené vyhlášce. S tím, že smyslem této vyhlášky

je ochrana veřejného pořádku, a to na základě důvodné obavy před

jeho porušováním. Navíc pokud jsou ve vyhlášce příkladmo dány

sankce jako v § 198, § 198a, § 260 a § 261 trestního zákona,

nemůže být napadená vyhláška v rozporu se zákonem. Zcela na závěr

město navrhlo zamítnutí návrhu skupiny poslanců.

Pokud jde o námitku města Jičína, týkající se nedostatku

procesní způsobilosti navrhovatele, nutno předeslat, že Ústavní

soud se s touto námitkou neztotožňuje a odkazuje na nálezy

Ústavního soudu ČSFR ve věcech vedených pod

sp. zn. Pl. ÚS 1/92

,

Pl. ÚS 95/92 a

Pl. ÚS 22/92

, které se s ní vypořádaly, s tím, že

Ústavní soud přejímá v nich uvedený závěr, že rozhodující pro

podání návrhu je čas podání návrhu, k němuž se zákonné podmínky

časově upínají, což vyplývá z výkladu zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, a zejména z toho, že zákon neuvádí snížení

počtu poslanců, kteří návrh podali, jako důvod pro zastavení již

započatého řízení a také i z toho, že požadavku ochrany

ústavnosti odpovídá, aby Ústavní soud z důvodu obecného zájmu

v již zahájené věci jednal.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, posuzuje Ústavní soud při rozhodování obsah

zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu

s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

popř. zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda

byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence

a ústavně předepsaným způsobem. V tomto směru ze zápisu druhého

jednání městského zastupitelstva, konaného dne 24. 1. 1995

v Jičíně, Ústavní soud zjistil, že napadená vyhláška byla

schválena při uvedeném jednání 12 hlasy z celkového počtu 20

přítomných členů, přičemž 4 byli proti, 2 se hlasování zdrželi

a 2 hlasování ignorovali. Vzhledem k tomu, že městské

zastupitelstvo má celkem 21 členů, lze konstatovat, že napadená

vyhláška byla přijata kvalifikovaným způsobem (§ 38 odst. 5 zák.

č. 367/1990 Sb.). Protože vyhláška byla řádným způsobem vyvěšena

na úřední desce v Jičíně dne 25. 1. 1995 a sejmuta dne 10. 2.

1995, nabyla účinnosti dne 9. 2. 1995 (§ 16 odst. 3 a 4 zák.

367/1990 Sb.). Ústavní soud má proto za to, že napadený předpis

byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem.

Na druhé straně však nebyla napadená vyhláška podle názoru

Ústavního soudu přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené

kompetence. Ústava stanoví v tomto směru v článku 79 odst. 3, že

orgány územní samosprávy, stejně jako ministerstva a jiné správní

úřady, mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní

předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Vzhledem k zařazení

tohoto článku do hlavy třetí, upravující moc výkonnou, lze mít za

to, že obec zde vykonává státní správu v rozsahu stanoveném

zvláštními zákony. Naproti tomu článek 104 Ústavy, v jehož

odstavci 3 se stanoví, že zastupitelstva mohou v mezích své

působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, je zařazen do hlavy

sedmé o územní samosprávě. V zákoně č. 367/1990 Sb. je uvedená

pravomoc orgánů územní samosprávy vydávat normativní právní akty

rozvedena v hlavě druhé s názvem "Působnost obce", a to tak, že

jde o působnost samostatnou (§ 13 a násl. zák. č. 367/1990 Sb.)

nebo o působnost přenesenou (§ 21 a násl. zák. č. 367/1990 Sb.).

Vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech, náležejících do

přenesené působnosti, může obec pouze na základě zmocnění

v zákoně a jeho mezích (§ 24 odst. 1 zák. č. 367/1990 Sb.).

O takový případ vydání obecně závazné vyhlášky v rámci přenesené

působnosti v projednávané věci evidentně nejde z důvodu

nedostatku zákonného zmocnění. Ústavní soud se proto dále zabýval

otázkou, zda napadenou vyhlášku lze považovat za obecně závaznou

vyhlášku ve věcech náležejících do samostatné působnosti obce (§

14 odst. 1 písm. i) zák. č. 367/1990 Sb.). Samostatná působnost

obce je upravena v ustanovení § 14 zák. č. 367/1990 Sb. tak, že

v odst. 1 tohoto ustanovení jsou jednotlivé činnosti patřící do

samostatné působnosti uvedeny demonstrativně, zatímco v odst. 2

je samostatná působnost obce extenzivněji upravena tak, že obec

v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém územním obvodu

hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu a tvorbu

zdravého životního prostředí, s výjimkou těch činností, které

jsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní

správy. Podle názoru Ústavního soudu lze stěží mít za to, že pod

samostatnou působností obce je třeba rozumět zákaz činností,

který v podstatě není ničím jiným než parafrází skutkových

podstat trestných činů, uvedených v § § 260, 261 tr. zák. Tím, že

vyhlášku takového obsahu město Jičín vydalo, překročilo meze

Ústavou a zákonem č. 367/1990 Sb. stanovených kompetencí. K tomu

Ústavní soud uvádí, že chce-li obec v tomto směru výslovně

projevit svou politickou vůli, může tak učinit jinými adekvátními

prostředky.

Z důvodu shora uvedeného dospěl proto Ústavní soud k závěru,

že napadená vyhláška je v rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR,

ustanoveními § § 13, 14 a 16 odst. 2 zák. č. 367/1990 Sb.,

a proto aniž by bylo třeba se zabývat dalšími důvody, uváděnými

v návrhu, rozhodl tak, že vyhláška města Jičína ze dne 24. 1.

1995 o zákazu komunistické, nacistické a fašistické propagandy na

území města Jičína se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve

Sbírce zákonů (§ 70 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu).

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 1996