IV.ÚS 94/95 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 94/95

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 1. srpna 1995 ve věci ústavní stížnosti 1) R. L., 2) H. C., obou zastoupených advokátem JUDr. M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 11. 1994, čj. 13 Co 803/92-75, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 8. 1992, čj. 29 C 53/92-24, zamítající návrh, aby odpůrci RK byla uložena povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání hotelu D., se stavební parcelou č. 281 a parcelou č. 254 kat. úz. D., stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy vyřešily nesprávně otázku, zda jejich nároky je možno posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K odnětí nemovitostí, na které uplatňují restituční nároky, původním vlastníkům, došlo po 25. únoru 1948 a stát tyto nemovitosti převzal za situace, kdy nebylo řádným způsobem provedeno a ukončeno správní řízení podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., bez právního důvodu. I kdyby však takový právní důvod existoval, bylo by nutno vzít v úvahu, že šlo o akt politické perzekuce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., a to i v případě, že by konfiskace byla provedena v plném souladu s dekretem č. 108/1945 Sb. I když tento dekret byl a dosud je součástí našeho právního řádu, nemění to nic na tom, že jeho aplikace v konkrétním případě může být v rozporu s obecně sdílenými hodnotami lidství a základními lidskými právy a svobodami. Tak je tomu v případech, v nichž jediným důvodem použitých sankcí je národnost osoby, vůči které tyto sankce směřují, jak tomu bylo právě v posuzovaném případě. V projednávané věci se navíc postupovalo v rozporu s duchem a celkovým zaměřením konfiskačních dekretů, neboť původní spoluvlastníci nemovitostí se chovali způsobem zcela nezávadným a naopak sami byli v době okupace předmětem diskriminace pro židovský původ Š. L. Stěžovatelé proto navrhují, aby jejich ústavní stížnosti bylo vyhověno pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a napadený rozsudek byl zrušen.

Výtkám stěžovatelů nelze upřít oprávnění, pokud poukazují na neudržitelnost názoru krajského soudu o tom, že nutnost vydání správního aktu podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. nastala pouze tehdy, stalo-li se posouzení konkrétního případu pochybným. Tento názor je totiž ve zjevném rozporu nejen se zněním ustanovení § 1 odst. 4 citovaného dekretu, ale i se současnou judikaturou. V této souvislosti možno poukázat např. na nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 1995,

sp. zn. IV. ÚS 56/94

, v němž s poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze publikovaný pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94, je konstatováno, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, nicméně při splnění všech, tímto dekretem stanovených, podmínek, mezi které náleželo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst. 4). Vzhledem k uvedenému nemůže obstát ani názor krajského soudu, že projednávaný nárok nelze v žádném případě uplatnit s poukazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť zcela pomíjí skutečnost, že správní řízení o konfiskaci bylo skončeno teprve k 31. 5. 1951, tedy již v tzv. rozhodné době.

Ani tyto nedostatky v rozhodování krajského soudu však v projednávané věci evidentně neposkytují důvod ke stěžovateli sledovanému záměru, totiž ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ze skutkových zjištění Okresního soudu v Karviné, a dokonce i z výpovědí stěžovatelů samotných, totiž plyne, že výměrem bývalého ONV ze dne 17. 10. 1946, čj. VIII-1926, bylo vysloveno, že u manželů R. a Š. L. v D., jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle § 1 odst. 1 č. 2 dekretu č. 108/1945 Sb., a že se proto konfiskuje v uvedeném výměru dále vymezený jejich majetek, a že o konfiskaci, vzhledem k odvoláním podaným manželi Š. a P. L., jakož i Š. L., bylo s konečnou platností rozhodnuto rozhodnutím bývalého KNV ze dne 31. 5. 1951, čj. U III-553/51. Jakkoli tedy rozhodnutí o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci ve smyslu ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., spadá do tzv. rozhodného období, nebyla jeho vadnost či nesprávnost ničím doložena. Vadnost citovaných správních aktů nelze vyvozovat ani z toho, že jediným důvodem použitých sankcí byla národnost těch, vůči kterým tyto sankce směřovaly. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj nález ze dne 8. března 1995,

sp. zn. Pl. ÚS 14/94

, v němž všechny aspekty související s problematikou dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, byly řešeny, a to i v tom směru, že citovaný dekret vycházející z vyvratitelné domněnky odpovědnosti osob německé národnosti, nemá, vzhledem ke všem, v nálezu uvedeným, skutečnostem, diskriminační povahu. Stejně tak Ústavní soud sdílí závěr krajského soudu, vycházející z ustanovení § 2 odst. 5 dekretu o tom, že v projednávané věci podléhal konfiskaci majetek celý, neboť byl konfiskován spoluvlastnici, jejíž majetkový podíl v době konfiskace činil více než jednu polovinu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než, s ohledem na posléze uvedené skutečnosti, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. srpna 1995

prof. JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj