IV.ÚS 91/95 · Ústavní soud České republiky

Splnění podmínek soudního řízení jako předpokladu dodržení ústavních procesních principů

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 26. září 1995

v senátě ve věci ústavní stížnosti Z.R. proti rozsudku Okresního

soudu v Šumperku ze dne 24. 2. 1995, čj. 10 C 46/94-22, za účasti

Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, a vedlejšího

účastníka Vězeňské služby ČR, věznice Mírov t a k t o :

Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 2. 1995, čj.

10 C 46/94-22, se z r u š u j e.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Okresního soudu v Šumperku, jímž bylo potvrzeno

rozhodnutí ředitele věznice Mírov ze dne 16. 2. 1994 o přeřazení

stěžovatele pro další výkon trestu odnětí svobody do věznice se

zvýšenou ostrahou, stěžovatel v podstatě poukazuje na to, že

Okresní soud v Šumperku rozhodoval podle ustanovení § 9 a § 9a

zákona č. 294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších

předpisů, ačkoli tato ustanovení citovaného zákona byla zrušena

nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1994,

publikovaným pod č. 8/1995 Sbírky zákonů České republiky

a rozeslaným dne 6. 2. 1995. Z uvedených důvodů navrhuje proto

zrušení napadeného rozsudku.

Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření ze dne

18. 8. 1995 připustil důvodnost ústavní stížnosti, a to z důvodů,

jež jsou v ní uvedeny.

Vedlejší účastník Vězeňská služba ČR, věznice Mírov, uvedl

v dopise svého ředitele že ředitel věznice Mírov postupoval

v souladu s platnými ustanoveními § 9 a § 9a citovaného zákona,

neboť v době vydání jeho rozhodnutí nebyl nález Ústavního soudu

vyhlášen.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda v projednávané věci jsou

splněny předpoklady pro upuštění od ústního jednání podle

ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

v situaci, kdy s tímto upuštěním projevil souhlas zástupce

stěžovatele i účastník Okresní soud v Šumperku, nikoli však

stěžovatel, odůvodňující svůj nesouhlas tím, že v tomto případě by

v odůvodnění nálezu Ústavního soudu nebyly uvedeny objektivní

důvody vedoucí ve svých důsledcích ke zneužití ustanovení

§ 9 a § 9a zákona č. 294/1993 Sb. Vzhledem k tomu, že podle

ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

stěžovatel v řízení před Ústavním soudem advokátem zastoupen být

musí, jakož i vzhledem k ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř.,

opravňujícímu zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé

řízení, ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník, má

Ústavní soud za to, že shora uvedená podmínka, opravňující Ústavní

soud upustit od jednání, je v projednávané věci splněna. K tomu

Ústavní soud dodává, že to, že od ústního jednání bylo upuštěno,

nemá žádný vliv na odůvodnění nálezu, a to právě proto, že od

tohoto jednání již nebylo možno očekávat další objasnění věci.

Ze spisu 10 C 46/94 Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud

zjistil, že napadený rozsudek Okresního soudu v Šumperku byl vydán

dne 24. 2. 1995, tedy v době, kdy již byl rozeslán a stal se podle

ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vykonatelným nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11.

1994, publikovaný pod č. 8/1995 Sbírky zákonů České republiky,

jenž zrušil ustanovení § 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu

trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb.,

a ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Tento

postup Okresního soudu v Šumperku je tedy v zjevném rozporu

s ustanovením § 103 o. s. ř., ukládajícím soudu přihlížet kdykoli

za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat

ve věci. Tím, že tak neučinil a rozhodoval na základě již

zrušeného zákonného ustanovení, umožňujícího rozhodovat

o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu řediteli věznice,

porušil Okresní soud v Šumperku článek 90 Ústavy ČR, podle něhož

soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR,

stanovící vázanost soudce zákonem, jakož i článek 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo na soudní

ochranu.

Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručených práv,

zakotvených v článcích 90, 95 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, ústavní stížnosti vyhověl (§ 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a napadené

rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného

zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. září 1995