IV.ÚS 31/95 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 31/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. května 1995 ve věci ústavní stížnosti R.Z., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 1994, čj. 5 To 574/94-29,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, zamítajícímu stížnost proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 10. 1994, čj. Nt 732/94-15, jímž podle ustanovení § 72 odst. 2 tr. ř. byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby pro trvající důvod vazby podle ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. a podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib daný stěžovatelem, stěžovatel uvádí, že postupem Okresního soudu v Teplicích a následně Krajského soudu v Ústí nad Labem

2 -

bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podle § 71 odst. 1 tr. ř. vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Jestliže by vazba v přípravném řízení přesáhla 6 měsíců a propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, na návrh státního zástupce může o dalším trvání vazby do 1 roku rozhodnout soudce. Těmito ustanoveními zákona se však Okresní soud v Teplicích důsledně neřídil, neboť samosoudce tohoto soudu v souvislosti s rozhodováním o prodloužení trvání stěžovatelovy vazby pouhým faxem sdělil dne 23. 9. 1994 příslušným orgánům, že vazební lhůta byla u stěžovatele prodloužena do 25. 1. 1995. Příslušné usnesení o prodloužení vazby nebylo vypracováno ještě ani po 2 týdnech od uvedeného data, ačkoliv, vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval samosoudce, mohlo být vydáno pouze jeho vyhotovením. Krajský soud v Ústí nad Labem však naopak přisvědčil opačnému názoru, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "skutečnost, že rozhodnutí o prodloužení vazby, jako takové, a vyhotovení tohoto rozhodnutí, časově nespadají v jeden okamžik, nic nemění na zákonnosti postupu soudce, jehož rozhodnutím byla vazba obviněného prodloužena". Z uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno pro porušení ustanovení článku 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod a aby napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zrušeno.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o stěžovatelem vytýkané porušení článku 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, stanovících, že osobní svoboda je zaručena a že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč

3 -

z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, je z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem patrno, že tento soud zkoumal věc i z hlediska výše uvedených stěžovatelových práv, i když nicméně konstatoval, že na základě dosud opatřených důkazů nelze ani v současném stadiu trestního řízení pochybovat o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Krajský soud shledal správným i závěr soudu prvého stupně o trvání důvodu vazby stěžovatele uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř., stejně jako jeho rozhodnutí o nepřijetí slibu v náhradu za vazbu. Jak dále uvedl krajský soud, rozhodl soudce o prodloužení vazby již 23. 9. 1994, tedy ještě před uplynutím 6 měsíční zákonné lhůty, a toto rozhodnutí bylo včas sděleno i příslušné vazební věznici. Ani Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že rozhodování usnesením v případech, kdy rozhoduje samosoudce, časově splývá, resp. musí splývat, s jeho vyhotovením. Z ustanovení § 136 odst. 1 tr. ř. lze, podle názoru Ústavního soudu, vyvodit pouze to, že vyhotovení usnesení musí být ve shodě s obsahem usnesení, buď, jak bylo vyhlášeno a nebylo-li ve smyslu ustanovení § 135 tr. ř. vyhlášeno, jak bylo učiněno. O tom, že rozhodnutí o prodloužení vazby bylo učiněno dne 23. 9. 1994, lze, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, sotva pochybovat. Také stěžovatelem vytýkané nedostatky, týkající se doručování usnesení o prodloužení vazby, za situace, v níž toto usnesení nebylo ještě možno napadnout stížností (ustanovení § 74 odst. 1 tr. ř. platilo, vzhledem k nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 4/94

, do 28. 2. 1995), byly stěží způsobilé posunout projednávanou věc do roviny porušení článku 8 odst. 1 a 5 Listiny. Krajský soud se konečně podrobně zabýval i vlastní podstatou napadeného usnesení, které trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. zjistilo i v současném stadiu trestního řízení, a v tomto směru shledal skutkovou podstatu pokračování v trestné činnosti v tom, že stěžovatel se měl dopustit 5 dílčích skutků, a to v situaci, kdy byl zaměstnán a kdy jeho výdělek kolem 6 000 Kč čistého mu přesto nepostačoval ke krytí jeho potřeb. Tato skutečnost vedla krajský soud k závěru, že vzhledem k charakteru trestné činnosti a povaze

projednávaného případu, nelze ani slib, který stěžovatel připojil, považovat za dostatečný a vazbu jím nahradit.

Krajský soud v Ústí nad Labem se tedy námitkami uváděnými nyní v ústavní stížnosti nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi i náležitě vypořádal a také při hodnocení dosavadních důkazů postupoval ve shodě s ustanoveními § 2 odst. 6 a §§ 125, 138 tr. ř. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) lze dovodit, že, jestliže obecné soudy tímto způsobem postupují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy, nebylo-li jinak v jejich postupu shledáno porušení hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Ústavnímu soud proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. května 1995 JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj