III.ÚS 73/95 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 73/95-6 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky JUDr. Z.P., o návrhu ze dne 2. dubna 1995, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 5. dubna 1995, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 472/94, a uložení povinnosti soudu přihlížet v řízení o výživném pro nezletilé k zákonu o rodině a k úmluvě práv dítěte. Dále navrhla, aby Ústavní soud uložil příslušným orgánům upravit jednotná pravidla pro stanovení výživného, jakož i jeho valorizaci.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.

III. ÚS 73/95-7

Z obsahu návrhu stěžovatelky, jakož i z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 472/94, jímž byl v odvolacím řízení přezkoumán rozsudek Okresního soudu v Karviné, č. j. 43 P 197/92-115, ze dne 14. dubna 1994, bylo zjištěno, že před obecnými soudy bylo jednáno a označenými rozsudky rozhodováno o výživném nezletilého M.P. I když, v souladu s § 84 odst. 1 o. s. ř., byla stěžovatelka - matka nezletilého, které byl nezletilý svěřen do výchovy, a k jejímž rukám bylo výživné plněno - účastnicí řízení, pak uplatněný nárok na výživné či jeho zvýšení je nárokem nezletilého. O tomto nároku také obecné soudy rozhodly, když uložily otci platit nezletilému zvýšené výživné.

Pro výše uvedená zjištění pak návrh, který podala Ústavnímu soudu sama matka nezletilého - nikoliv jako zákonná zástupkyně za nezletilého, je návrhem, podaným někým zjevně neoprávněným /§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb./. Dále je třeba poukázat na stanovisko, které již ve svých rozhodnutích Ústavní soud České republiky zaujal /III. ÚS 23/93 aj./, a podle něhož z ústavního principu nezávislosti soudu /čl. 82 Ústavy ČR/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů /§ 132 o. s. ř./. Jestliže obecné soudy vykonaly dokazování a důkazy podle své úvahy hodnotily v souladu s § 132 o. s. ř., pak závěry z tohoto hodnocení plynoucí jsou součástí nezávislosti soudního rozhodování a do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší "ukládat příslušným orgánům upravit jednotná pravidla pro určování výživného či pravidla pro valorizaci výživného", jak to stěžovatelka navrhuje. Proto v této části podání stěžovatelky jde o návrh zjevně neopodstatněný a o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud České republiky příslušný /§ 43 odst. 1 písm. c), e) zákona č. 182/1993 Sb./.

III. ÚS 73/95-8

Pro výše uvedená zjištění a citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. rozhodl Ústavní soud České republiky tak, jak ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 3. 5. 1995

JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj